Na autobusové zastávce...

...stojí tři tak deseti, jedenáctiletý slečny. Kriticky zkoumají vyvěšené plakáty. Ten, který poutá na letošní turné Red Hot Chilli Peppers je evidentně zaujal:

A: "No to je hrozný!"
B: "To teda!!"
C: "Děti v Africe nemají co jíst a oni si to hážou na hlavu!!"

Druhý měsíc za námi

Včera to byly dva přesně dva měsíce ode Dne D.

A co je nového?

* Madlenka překonala magickou hranici pěti kilo (kolik přesně naše křehká dívčinka váží, zjistíme jednadvacátýho na pravidelný kontrole u doktorky)
* o něco méně často to u nás doma vypadá takhle:

(jen teda nenosím ten šátek ;-)

* je z ní čím dál zdatnější konipaska
* za její úsměv bych šla světa kraj, naštěstí jím nešetří a nejčastěji se úsmívá na svoje milovaný točící se hrbatý krávy, co má přidělaný na poličce nad přebalovákem v koupelně
* trhly jsme spací rekord - nejdelší zaznamenaná doba aktuálně činí šest hodin :-) (škoda, že je to od osmi večer, tudíž já z nich urvala jen tři, ale nevadí, rozhodně si nestěžuju!)
* naučili jsme se dostatečně energicky houpat a zároveň jí nepřivodit otřes mozku, ideální frekvenci houpání zajišťuje běh s vřešťanem v náručí - zajímalo by mě, jak velkou "kročejovou hlučnost" (to je termín, co?), by pří mým pobíhání od dveří na balkón k oknu do ložnice někdo naměřil...
* když je vzhůru, nevydrží jen tak zírat - teda kromě velbloudů, ty jsou výjimkou, ale musí být neustále v pohybu (což znamená, že se zvesela hrbíme půl dne nad pračkou a šťoucháme do kolotoče), když nejsou, nastává znovu případ:

* motor v autě musí řádně brumlat, takže po městě jezdíme za tři, otáčkoměr ignorujem, Fabulka je holka srdnatá, ona to zvládne
* nosítko se musí, stejně jako kočárek hýbat, kdo stojí, nejede, kdo nejede, je nudný, kdo je nudný, na toho je potřeba řádně zakřičet
* je bytostí společenskou a to do té míry, že ná návštěvy se křičí jen výjimečně, většina odchází s pocitem, že si její občasné hysteráčky, až slzičky lítají, vymýšlím a nechápou, na co si můžu stěžovat, když máme přeci tak hodný dítě! (já v tu chvíli taky ne)
* je oficiálně přivítanou občankou naší městské části, i když si zjevně o celým obřadu myslela svoje

Už v tom zase lítám...

... aneb horečka sobotní noci hadr.

M. výjimečně zabrala už v osm, v deset ji přetransportuju jak zkušený pyrotechnik hromadu trhaviny do postele, lehnu si k ní, že se konečně vyspím, jenže... V jedenáct koukám na telefon, nadávám si, že bych měla spát, když mám sakra tu možnost, že si budu zase v pět ráno drbat hlavu... O půlnoci přichází T. z práce, já jsem čerstvá jak rybička. T. se sprchuje, zalejzá do postele a během pěti minut chrápe. Já se dál převaluju z boku na bok...
... proč to? Jedna možnost je totálně rozhozenej rytmus, M. nám spurtuje, jí co dvě hodiny, nad ránem (tak od pěti) i co hodinu. Druhá je ta šestiproudá dálnice v hlavě, kterou ne a ne vypnout.
Jojo, je mi jasný, po kom je naše holčička těkavá a taky že na kojící demenci je toho ještě víc, než na tý těhotenský. Že se mi moje arabštinářský schopnosti smrskly na malou skomírající hnidu, to bych ještě (špatně, ale přeci) zkousla, že se mi podařilo poslat peníze za vánoční dárek na neexistující účet a bezdůvodně jsem tudíž prudila prodávajícího, je na pováženou, ale že jsem dneska nebyla schopná do telefonu ani říct "fakturační adresa", to už je fakt pecka.
Jelikož s mentálním stavem toho moc nenadělám (holt počkám, kam až to dojde, pak obhlídnu trosky a usoudím, co s tím), rozhodla jsem se, že je na čase začít něco dělat se stavem fyzickým.

Tréninkový plán je z už dřív zmiňovaný knížky Running and Pregnancy. Nejdřív jsem trochu netašťastně opisovala ty dlouhý chodecký "vložky" a říkala si, co na to asi Ego. No, Ego na gauči před telkou se může prsit jak chce, jakmile došlo na lámání chleba, zalezlo někam hodně hluboko, protože - první "výběh" ("východ"?) mu uštědřil solidní ťafku. Jak já byla vděčná, že jsou ty běžecký intervaly jenom minutový!
Nicméně popořádku - už když jsem vyndavala kecky ze skříně, přistihla jsem se, že se culím jak měsíček na pověstném hnojišti. Nasoukala jsem se oblečení, kritickým okem zhodnotila jezevčíka nad gumou kalhot a vyrazila. Celých předepsaných šestadvacet minut bylo naprosto úžasných. I když se nohám nechtělo těch pár desítek vteřin kmitat, svaly se vzpouzely, odmítaly se probudit z dlouhýho předlouhýho spánku, funěla jsem jak sentinel a tepovka šplhala do závratných výšin... bylo to prostě úžasný.
Druhej výběh bolel o něco míň, ale ve sprše jsem si pak říkala, jestli ještě budu vůbec někdy opravdu běhat? Totiž, i ty dvě minuty, co jsem měla běžet, mi přišly nekonečný. Na hodinky jsem se během nich podívala snad stokrát a modlila se, ať už je to u konce, jinak někde u tý cesty padnu.
A ten třetí dneska? Ten dokázal, že některý plány prostě fungujou - protože dvě minuty utekly neskutečně rychle a já chtěla běžet dál a dál a dál...
Tak proč nespím? Protože řeším, jak to udělám zítra, kdy T. musí nejpozději v devět odcházet, vrátí se v noci a já musím (prostě musím!) na tu půlhodinu ven... Tak mi holt nezbude, než vstát po krmení v sedm a vystrčit se za dveře. Bože, jsem já to ale masochistka. Už teď se těším!

Zpátky do trenek!

1. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 2 minuty (celkem 25 minut)

Den druhý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den pátý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

2. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)

Den sedmý – odpočinek

3. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 17 minut; chůze 10 minut (celkem 37 minut)

Den druhý – chůze 10 minut; běh 18 minut; chůze 10 minut (celkem 38 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den pátý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

4. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den druhý – odpočinek

Den třetí – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)

Den pátý – odpočinek

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 23 minut; chůze 10 minut (celkem 43 minut)

5. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)

Den třetí – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den sedmý – odpočinek

6. týden

Den první – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den druhý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den pátý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 7 minut; běh 32 minut; chůze 5 minut (celkem 44 minut)

Měsíc za námi...

Včera to byl měsíc, co se k naší do té doby trojhlavé a osminohé domácnosti připojila Madlenka...

Co se za ten měsíc událo?

Naše křehká drobná holčička přibrala skoro kilo dvacet (tj. víc jak třetinu porodní váhy - čímž mě jednoznačně trumfla - mně to trvalo devět měsíců :-D)
Natáhla se o pět centimetrů
Obvod mozkovny se jí zvetšil o čtyři centimetry
Vyplešatěla jí půlka hlavy
Vzorně zkouší pást koně - občas to ještě není stoprocentní a je z toho spíš onen pověstný pták klovák, ale nevzdává se!
Je to naprosto objektivně nejkrásnější miminko na světě (a rozhodně tu neplatí arabské přísloví, které praví, že pro matku je i opičátko gazelou...)
Dál jí chutná a jí s pravidelností, ze které by určitě měla radost i paní doktorka Cajthamlová (co dvě hodiny, ve dne v noci... )
Nejvíc se jí líbí v Becu a nejoblíbenější hračky představují červený medvěd Faceless a červený lišák Che Guevara z IKEA, kterýmu babička tak srdnatě natahovala hrací ocas, až mu prostě přestal hrát a zůstal viset

A my?
My zjistili, že:
na spánkový deficit se neumírá
v televizi dávají i něco jinýho než fotbal (ale za moc to většinou nestojí)
jsou s miminkem opravdu dny, kdy se člověk ani nenají
člověku dokáže udělat naprosto upřímnou radost prd (a to doslova)
fakt před očima
a i když je to náročný, stojí to za to ;-)

Jak se narodila Madlenka

Těhotenství bylo dlouhý a zároveň děsně krátký - nejdřív mi nebylo nic, který se potom přes noc metamorfovalo do třítýdenní nejtěžší kocoviny mýho života, kdy jsem nebyla schopná pomalu ani vylízt postele (kromě přískoků na záchod), jíst jsem nemohla, pít jsem nemohla... mohla jsem jen ležet a doufat, že to brzy přejde. Přešlo. Pozůstatkem kocoviny bylo každodenní ranní okukování dna záchodové mísy, které skončilo finálním okukováním trávy ráno před cestou trajektem z Hirsthalsu do Stavangeru (zajímalo by mě, jestli si naši slovenští bratia, kteří jako jediní spolu s námi přespávali na parkovišti přilehlého motelu a stali se tak svědky mého ranního potácení se z auta a hledání místa, které by stálo za to okouknout, mysleli, že jsem takovej dobytek, že se zliskám i na cestu na dovolenou...). Během naší cesty na sever jsem měla pocit, jaký že nemám krásný těhotenský bříško a jak je na mě ta naše Houska vidět. Prd! Když si teď prohlížím fotky z dovolený, nikde tu naši Housku pořádně ani nevidím... Pak nastal zlom - během července a srpna se vyvalilo břicho, my se dozvěděli, že Houska je Madlenka, já otekla, nabrala dalších deset kilo a s příchodem září už jen doufala, že se do tý cílový rovinky nějak dopotácím. No jo, jenže cílová rovinka = porod.
Porod jako takový, jako proces samotný, mě vždycky neskutečně fascinoval. Říkala jsem si, že to musí být úžasný, přivíst na svět nový život, že až to jednou budu moct absolvovat já, strašně si to užiju. Jenže... čím víc se blížilo datum vylodění a spolu s ním břicho rostlo, vlnilo se, kopalo, bolelo, tím víc mě děsila představa KUDY se to miminko dostane na svět. Nakonec jsme se s Tomem domluvili, že si seženeme k porodu doprovod - abych nepanikařila já ani on, abychom tam měli někoho, kdo nám bude schopný říct: "ano, tohle je naprosto normální; ne, tohle už normální není" a kdo nám pomůže, abychom to společně prožili a přežili v psychickým i fyzickým zdraví.
Od konce září mi začlo nepravidelně tvrdnout břicho. Od začátku října se ty pitomí poslíčci stali téměř každodenní součástí jídelníčku. Ráno se objevily po hodině, do odpoledne se interval zkrátil na dvacet, patnáct minut, večer se z fleku dostali na minut sedm, pět, deset, abych je nakonec pro velký úspěch pokaždý zaspala. Začínala jsem být unavená, otrávená, protivná, vzteklá. Všechno mě bolelo. Pochopila jsem, že když ženský na konci těhotenství tvrdí, že už sakra! chtějí rodit, nelžou. Nevymýšlí si. Nepřehánějí. Prostě FAKT chtějí. I já jsem chtěla. Moc.
Zkusila jsem všechno možný - od červenýho vína a teplých van přes přirozený prostaglandiny a masáž bradavek až po ricinový koktejl. Po posledním jmenovaným jsem se pos*ala jak zákon káže (ani při klystýru během porodu to nebyla taková jízda) a skončili jsme večer v porodnici, abychom se ráno sbalili a zase odjeli s nepostupujícím nálezem domů. Sakra, sakra, sakra.
Tak jsem začala doufat v sílu krásných datumů (10.10.2011; 11.10.2011 atd.) a úplňku, Tom Madlenku přemlouval, aby vykoukla v pátek ráno, když má před sebou konečně volný víkend a mohl s námi být o to dýl doma.
Kdepak. Madlenka bude asi holčička svéhlavá. Bylo jedno, kolikátýho je, kdo má zrovna narozeniny, kolik jsem čeho vypila, do čeho se naložila nebo v jaký fázi se zrovna nacházel Měsíc.
V sobotu patnáctýho jsme si po obědě pustili Vraždy v Midsomeru. Břicho bolelo už od pátečního odpoledne trochu víc, ale jako vždycky se ta bolest dala zaspat, takže jsem už ani nedoufala, že by z toho mohlo něco být. V pondělí mě čekala další poradna, byly dva dny po vypočítaným termínu. Šéfinspektor Barnaby vyřešil případ vražd kolem dostihovýho koně a já se svíjela o něco víc. Začli jsme plusmínusautobus stopovat, po jak dlouhý době se bolest objevuje (oblíbená toť činnost posledních dní a týdnů). Interval se držel kolem sedmi, osmi minut. Večer už to bylo horší, jenže - interval se nezkracoval, takže jsem vlezla do vany, Tom studoval chytrý knihy, kdy že teda máme vyrazit, jak se ten porod má odlišt od poslů a vůbec a já kňourala, že už fakt moc moc chci, aby to bylo ono, protože jestli TOHLE není ono, tak to ONO nemůžu prostě vydržet. Že už mě to nebaví, že už nemám sílu (cheche, kdybych věděla, kolik síly ještě mám!)... Ve vaně se interval zkrátil, ale jen co jsem vylezla, dostali jsme se během hodinky zpátky na sedm minut. Ve dvě ráno jsem poslala Toma spát. Zůstala jsem v pokoji, stopovala a koukala u toho na Moulin Rouge. Někdy v půlce jsem zjistila, že se interval protáhl dokonce i na patnáct minut. Naštvaně jsem televizi vypnula a šla ty pitomý posly zaspat.
Jenže... ono to nešlo. Pokaždý, když nějaký přišel, musela jsem z postele. Ležet jsem nemohla, stát jsem nemohla a věčný převracení s tím obrovským bříchem na všechny čtyři mě ničilo snad ještě víc, než bolest samotná. V mezidobí jsem párkrát na deset minut usnula. Ráno jsem vylezla z postele kolem sedmý. Interval se poměrně rychle zkrátil z deseti minut na šest, pak na pět. Vytáhla jsem Toma z pelechu s tím, že se fakt něco děje a ať se radši ještě v klidu nasnídá. Domluvili jsme se, že zavolá Monice, popíše jí situaci a necháme si poradit, jestli teda máme vyrazit nebo co s námi. Já neschopná sedět, ležet, jsem pochodovala po bytě, snažila se u toho snídat a nepodlíhat skepsi při představě dalšího planýho výjezdu. Monika poradila sbalit, odjet do porodnice a dát vědět, co a jak. Jak řekla, tak jsme udělali.
Na příjmu mi natočili monitor, jako na potvoru při něm břicho nijak dramaticky nebolelo a já se už viděla zase se zbytečnou kapačkou a pondělím doma v posteli - naštvaná na celej svět a nejvíc na sebe. Po monitoru mě vyšoupli zpátky na chodbu s tím, že paní doktorka je u císaře a až přijde, vyšetří mě. Na chodbě kromě nás čekali další dva pánové, já pochodovala, funěla do zdi a doufala, že verdikt nebude znít "těhotenský nález". Tom prorokoval aspoň 4 centimetry z krku. No, kéž by.
Pání doktorka Holá, kterou jsem znala už z poradny (mimochodem moc milá ženská) se objevila asi po půl hodině. Vyšetřila mě a ukázalo se, že Tom je dobrá Libuše - čtyři centimetry za námi, přijetí na sál před námi. Zavolali jsme Monice, posbírali věci a nechali se odvést na sál. Obepsali jsme rodinu, seznámili se s naší porodní asistentkou (PA) - mladou, sympatickou holkou, já se převlíkla, vypakovali jsme pití a čaj, dostala jsem kanylu a první dávku ATB a vzápětí už dorazila Monika. Další dvě hodiny jsme si povídali o všem o možným, nález utěšeně postupoval, já hrdinsky dejchala, trochu skučela, ale pořád měla pocit, že je to dobrý, že to zvládám, že jsem to čekala horší (že jsem se toho horšího dočkala asi zdůrazňovat nemusím). Následoval monitor (ukázkový), vyšetření (5-6 cm), sprcha a rozhodnutí, že ve tři bude klystýr. Přišla jsem si jako Švejk, protože jsem na něj v zásadě docela těšila. Monika poslala Toma, aby se došel někam najíst, PA do mě napumpovala pytel vody a v tu chvíli se snesla mlha, která se zvedla, až když se Madlenka vyloupla na svět. Patnáct minut jsem srdnatě vydržela, ležela jsem na křesle, drtila Monice ruku, prodejchávala podle pokynů čtyři nechutný kontrakce a pak se odpotácela na záchod. Bolest, která se s klystýrem rozjela se těžko popisuje. Nebyla jsem schopná slízt ze záchoda, kroutila jsem se tam jak žížala a přemýšlela, jestli bych si radši neměla přibouchnout hlavu do plechovýho držáku na toaleťák, dokud je čas , protože TOHLE se prostě vydržet nedalo. Jenže... jak to pustit? Začala jsem skučet nahlas a složila se na všechny čtyři na zem. Monika poprosila PA o žíněnku. Někdy v tý době musel přijít Tom, protože v týhle fázi už byl v koupelně s námi. Já začla na konci každý kontrakce zvracet, měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím a tak trochu doufala, že se to i stane (nestalo). Litovala jsem všechny přítomný - ty v místnosti se mnou i ty v těch okolních, protože při kontrakcích jsem zvládala akorát nekontrolovatelně řvát (a to jsem si myslela, že budu spíš nadávat, kdepak, na nějakou artikulaci jsem neměla ani morálku, ani sílu). Přišlo mi to jako věčnost, ale na čtvrtou mě převeleli zpátky na křeslo, že musím dostat druhou dávku ATB, po který můžeme začít, pokud bude Madlenka připravená, tlačit nejdřív za půl hodiny. Tehdy jsem pochopila, jak je pojem času relativní... Po čtvrtý hodině s kapačkou a monitorem jsem dostala do fáze: už ne, nechci, nemůžu, nezvládnu, nedokážu. PA se mě snažila hecovat, že kdepak, tohle že říkat nebudu (mít sílu, tak jí přes všechny sympatie jednu natankuju), Monika mě ukliďnovala, že to zvládnu, že to bude dobrý, že je to všechno bezva.
Pak začly Madlence klesat ozvy - tohle vím jen z Tomova vyprávění, protože mha přede mnou, mha za mnou, byla v tu dobu už fakt festovní (na svět vykoukla s pupeční šňůrou omotanou kolem ruky - nejspíš si ji při sestupu trochu zmáčkla a přidusila se...). Vím jen, že se na mě přišel podívat nějaký doktor, že Monika říkala, že jsem na devět centimetrů a byla by škoda, kdyby to teď muselo skončit císařem a že se to všechno srovnalo. A pak už nás čekalo jen finální finále - na tři kontrakce a asi deset zatlačení byla Madlenka venku. Ten tlak je nepředstavitelný, vzorně jsem se snažila dělat, co mi bylo řečeno, drtila jsem Monice a Tomovi ruce a pak jsem ji uviděla. Hlavičku, ramínka, nožičky... a byla tady. Naše Madlenka. Trochu fialová, trochu uplakaná, neskutečně nádherná a jen naše.
Položili mi ji na břicho, počkali, až dotepe pupečník, který Tom po chvilce váhání přestříhl a na chvilku mi ji odnesli zvážit, změřit. Já dostala oxytocin a během chvilky byla placenta mezi námi. Lidi, to je neskutečná věc. Pak mi vrátili Madlenku, zabalili jsme ji do červenýho ručníku a já nemohla uvěřit, že je to za mnou. Všechna ta bolest byla najednou pryč, jako kdyby nikdy ani nebyla. Monika pomohla Madlence se poprvý přisát, ta to zvládla skvěle, chvíli pila a pak už jsme na sebe jen koukaly. V některý fázi se objevila doktorka, která mě prohlídla, zjistila, že nebude potřeba vůbec žádný šití, což ji překvapilo, protože podle jejích slov jsem naprostý adept na nástřih s vysokou a pevnou hrází (asi bych měla poslat výrobcům epi-na děkovný dopis - měla jsem pocit, že natrénovaných mizerných osmadvacet cenťáků nemůže pomoct a podle PA tam bylo místa dost - v propouštěcí zprávě jsem se dočetla, že obvod hlavičky byl třicet čtyři centimetrů a ramínek třicet dva...). Myslím, že ten šutr, co mi spadl ze srdce, musel otřást Podolím od základů. Obvolali jsme rodinu, Monika se s námi rozloučila a nás čekal přesun na šestinedělí. Jediným mráčkem byl plně obsazený nadstandard, takže jsme s Madlenkou byly dva dny samy na dvoulůžáku, ale už v úterý odpoledne jsme se přesunuli z podzámčí do zámku, přijel Tom a od tý doby jsme všichni tři spolu. Přes všechnu tu bolest a navzdory pocitům, že tohle je na mě prostě moc, tohle nezvládnu, který jsem tu poslední hodinu a půl před začátkem tlačení prožívala, byl porod naprosto úžasný zážitek. Jsem neskonale vděčná Tomovi, že tam se mnou byl, Monice, že mě celým tím procesem provedla a Madlence, že to tak krásně zvládla :-).

(R)evoluce

evoluce, -e ž vývoj, jedna z jeho forem záležející v postupných zdokonalujících změnách: e. a revoluce; biol. vývoj jako proces postupného zdokonalování živé hmoty a forem života od jednoduchých organizmů k stále složitějším, od nižších k vyšším; evoluční příd.: e. změna; odb. e. teorie objasňující vývojové změny v přírodě (Darwin aj.) a ve společnosti (Spencer); biol. e. biologie zaměřená na studium fylogenetického vývoje organizmů a jeho zákonitostí


revoluce, -e ž 1. zásadní změna, základní převrat, svržení starého a nastolení nového polit. režimu, často násilnými prostředky: Velká francouzská r. 2. náhlá a velká změna jako společenský proces v růz. oborech činnosti: průmyslová r.; kulturní r. 3. fyziol. (srdeční) r. jeden cyklus srdeční činnosti zahrnující stah a ochabnutí; revoluční příd.: r. události; r. změny; r. objev; revolučně přísl.; revolučnost, -i ž

Madlenka *16.10.2011 v 16.59 (3200 g, 49 cm)