Nervy na pochodu

... aneb návrat marnotratné dcery.

Za chvíli vyrážíme. Cíl: Poděbrady. Běh krále Jiřího. Pokus druhý. Plán: pokoření pětapadesáti minut. Nervy: jak špagáty.

Mám takový pocit, že takhle nervózní jsem nebyla ani před státnicema. Madlenka se rozhodla, že mě před tím velkým závodem poskytne během týdne různá rozptýlení: začala lézt, obzvlášť vysokou rychlost je schopná vyvinout, je-li v dosahu noťas, jakýkoliv kabel, ipad, telefon, ovládání od čehokoliv, knížky z knihovny a nesehnatelný a tudíž velevzácný kopie veledůležitých materiálů. Začala ještě hůř spát, kňourání prokládá dvouhodinovkama řevu. Přestala spát přes den. Včera trhla rekord a od půl devátý do sedmi večer si šlehla po obědě dvacetiminutovku s tím, že kdo spí, nežije. A vy se klidně postavte na hlavu (neměla jsem k tomu daleko). Začíní žvanit, k mamama, bababa, tatata a mememe přidala i zvučné ham a jé.

Veškeré její snahy vedly akorát k tomu, že budu v historii závodu prvním zombíkem na trati.

Venku je teplo.

Velký teplo.

Vůbec se mi nelíbí.

Zombík ve vlastní šťávě. Aspoň mám hned dvojnásobnou výmluvu, kdyby to nevyšlo...