Pokoj jsme museli vyklidit nezvykle brzy, zvykle brzy jsme se vyhrabali z pelechu, sbalili věci a vyrazili na snídani. Ta nastavila laťku tak vysoko, že už ji žádný dovolenkový zařízení (včetně mě samotný) nepřekonalo – vážně, velký výběr, spousta dobrých věcí, spousta zvláštních věcí (přiznejte se, kdo už někdy snídal slanečka?) a taky spousta amerických a norských huberťáků na výletě (slečna na recepci tudíž asi nekecala, když včera tvrdila, že nemá žádný dvoulůžek se společnou koupelnou… v duchu jsem se jí omluvila). Na pokoji jsme pobrali věci, Tom se zavřel v koupelně a při čekání, až si odbude, co si odbýt musel, se Houska poprvé ozval tak, jak se měl nadále ozývat s čím větší razancí a pravidelností – třikrát mě nakopl. Začala jsem řvát na Toma, ať hned přijde, že kope, on řval na mě, jak asi může hned přijít, jestli jsem se úplně nezbláznila… Dalších projevů budoucího Messiho jsme se toho dne nedočkali (vědět, že ty kopance opravdu ucítí až skoro o měsíc později, rozhodně bych neriskovala pohled, který jsem odvoláním z oné místnosti riskovala… ehm).
Sjeli jsme do centra. Trondheim vypadá jako krásný město, moc jsme toho z něj viděli, tak proto ta pochybnost. Upravený centrum plný obchůdků a uprostřed katedrála. Největší severská sakrální stavba s průčelím ozdobeným desítkami soch (a na všech našich fotkách taky aspoň jedním norským harantem, který byly na školním výletě, případě francouzskou důchodkyní, kterých tam byla celá loď…).
Katedrála má zevnitř svoje kouzlo, dokonce tu ještě pořád mají normální svíčky a ne tu zhůvěřilost, kdy se vám po vhození eura rozsvítí svíčka elektrická a taky mají v kryptě historický náhrobky. Venku začalo pršet, to asi abychom nezapomněli, kde jsme. Prošli jsme se k řece a pak zpátky k autu. Další zastávka: IKEA. Ano, ano, čtete správně. Kdo zná moji maminku, nediví se, kdo ne, vysvětlím. Někdo chodí n výstavy, někdo krmí racky něco zahradničí. Moje mamka jezdí do IKEy. Taťka, kterýžto je (v rámci zachování komické rovnováhy) až fanatickým odpůrcem modrých krychlí plných do placky rozloženého nábytku, ji tam vždycky odveze a pak si pro ni přijede. Je to pro něj menší utrpení, než tam s ní chodit a kochat se po sto padesáté tím stejným vzorovým obývákem (promiň mami, já ty tvoje pětihodinový výpravy taky nechápu J). V rámci plnění rázného příkazu „nic nevozte!“ jsme zastavili na parkoviště a pobaveně se prošli pražskou, pardon trondheimskou, IKEou – všude je to vážně úplně stejný, jen tady mají zkratky i v dolním patře ve skladu. Nabrali jsme norský katalogy (vsadím se, že na ty se dovozový embargo nevztahuje ;-)) a vyrazili na další úsek cesty.
Pozdě odpoledne jsme dorazili na polární kruh. Byla jsem opravdu vděčná z bergenskýho kulicha a geirangerský rukavice – sníh, vítr a teploměr v autě tvrdil, že je venku něco málo pod nulou. Vyfotili jsme se a vyrazili, abychom o pár set metrů dál musela znovu zastavit, protože přes silnici se motalo… stádo sobů! Nevím jak vy, ale já je nikdy takhle krásně z blízka neviděla.
Pozdě večer jsme dorazili do Fauske, Tom v kempu zaplatil chatičku a já, když jsme vlezli do tý vlhký, studený, smradlavý chatky, která stála víc než kdejakej luxusní hotel v Praze, dostala pravej nefalšovanej hysterák. Tím jsme si odbyli dovolenkový meldown číslo dvě. Předem prozradím, že žádný další se naštěstí nekonal, ale Fauske bylo horší, než první noc ve stanu. Snad jen ten polární den byl zvláštní – když chodíte za noc čtyřikrát čůrat, celkem se hodí, že je pořád světlo ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat