Madlenka roste jako z vody. Před pár (dobře, víc než pár) týdny jsem koupila v IKEe krabici, do který skládám věci, ze kterých už stihla vyrůst. Nejdřív jsem tam se slzou v oku uložila velikost 50, která jí byla akorát, když se narodila, možná o chlup větší. S postupujícím (dobrá, ne storpocentním) koloběhem šatstva v bytě (skříň-komoda-Madla-pračka-komoda-krabice...) nezbývá, než přiznat, že:
* naše křehká holčička má na čtyřech měsících 6480 g a měří 63 cm
* ma faldíky i na zápěstí (a moc jí sluší)
* pod lalůčkem vzadu na krku by mohla, kdyby byla hnusnej kriminální živel, pašovat nejen drogy, ale možná i nějakou tu zbraň a nikdo by si toho nevšiml
* má výrazně víc novýho oblečení, než zvládne kdy unosit (o tom poděděném radši ani nemluvím)
* a já se začla vyžívat v jejím strojení (oujé, už je to tady, anoano, spolu s mateřským plurálem, který jsem se dušovala, že NIKDY, ale vážně NIKDY, nebudu používat... takže - půjdeme se přebalit... napapáme se... už jsme se vyspinkali? ... jojo, oujé)
* nespí... teda, ona spí, my nespíme - totiž, z fáze, kdy usínala při houpání na ruce a zvládala pak hezky spinkat v posteli a posléze (když jsme ji s každým otočením budili) v postýlce a budila se jen na krmení (sice čtyřikrát až pětkrát za noc, ale JEN na krmení a já bláhová si tehdy myslela, že TOHLE je to nespaní) vystřídala etapa, kdy pořád ještě zvládla usnout při houpání na ruce, spát v postýlce, ale budila se naprosto vyspalá kolem třetí až čtvrté ráno, oči dokořán a chtěla vstávat. Když se nevstalo, začala plakat a nabírala tak, že nakonec jeden z nás kapituloval a vstal. Ona si hodinku a půl pohrála a odpadla. V té době jsem se považovala za krkavčí matku, neb jsem nebohé robě pravidelně kolem pátý ranní futrovala do kombinézy, fusaku a kočáru a hrkala ji v noční košili a zimní bundě na balkoně... Jenže pak uhodily mrazy a Madlenka ze dne na den přestala chtít houpat na ruce. Co teď? Ke slovu se dostala hacka, závěsná kolíbka... do tý doby nevyužitej kus, kterej jsme den předtím, než se z ní stal právoplatej člen domácnosti, sbalili. Takže teď houpeme.
A každej večer doufáme, že tentokrát už nebude chtít jíst co dvě hodiny a mezitím nebude potřebovat houpat... že nebude vzhůru uprostřed noci a nebude chtít vstávat (což znamená, že je třeba houpat ještě intenzivněji), že bezbolestně metamorfuje v Šípkovou Růženku a my se konečně vyspíme. Včera se to ještě nestalo... tak třeba dneska?* objevila ručičky, objevila, že jsou dvě, že se dají chytit, dá se nich ledascos vzít a to něco je možný strčit do pusy
* tím pádem se se vším kamarádí zásadně přes pusinku
* a zvládá to už i na bříšku... občas je to trochu boj, ale ona se lehce nevzdává
