sobota 25. června 2011

Sobi za polárním kruhem a fousek

Den osmý: pátek 27.5. Trondheim - Fauske, cca 656 - cca 8 a 1/2 hodiny

Pokoj jsme museli vyklidit nezvykle brzy, zvykle brzy jsme se vyhrabali z pelechu, sbalili věci a vyrazili na snídani. Ta nastavila laťku tak vysoko, že už ji žádný dovolenkový zařízení (včetně mě samotný) nepřekonalo – vážně, velký výběr, spousta dobrých věcí, spousta zvláštních věcí (přiznejte se, kdo už někdy snídal slanečka?) a taky spousta amerických a norských huberťáků na výletě (slečna na recepci tudíž asi nekecala, když včera tvrdila, že nemá žádný dvoulůžek se společnou koupelnou… v duchu jsem se jí omluvila). Na pokoji jsme pobrali věci, Tom se zavřel v koupelně a při čekání, až si odbude, co si odbýt musel, se Houska poprvé ozval tak, jak se měl nadále ozývat s čím větší razancí a pravidelností – třikrát mě nakopl. Začala jsem řvát na Toma, ať hned přijde, že kope, on řval na mě, jak asi může hned přijít, jestli jsem se úplně nezbláznila… Dalších projevů budoucího Messiho jsme se toho dne nedočkali (vědět, že ty kopance opravdu ucítí až skoro o měsíc později, rozhodně bych neriskovala pohled, který jsem odvoláním z oné místnosti riskovala… ehm).

Sjeli jsme do centra. Trondheim vypadá jako krásný město, moc jsme toho z něj viděli, tak proto ta pochybnost. Upravený centrum plný obchůdků a uprostřed katedrála. Největší severská sakrální stavba s průčelím ozdobeným desítkami soch (a na všech našich fotkách taky aspoň jedním norským harantem, který byly na školním výletě, případě francouzskou důchodkyní, kterých tam byla celá loď…).

Katedrála má zevnitř svoje kouzlo, dokonce tu ještě pořád mají normální svíčky a ne tu zhůvěřilost, kdy se vám po vhození eura rozsvítí svíčka elektrická a taky mají v kryptě historický náhrobky. Venku začalo pršet, to asi abychom nezapomněli, kde jsme. Prošli jsme se k řece a pak zpátky k autu. Další zastávka: IKEA. Ano, ano, čtete správně. Kdo zná moji maminku, nediví se, kdo ne, vysvětlím. Někdo chodí n výstavy, někdo krmí racky něco zahradničí. Moje mamka jezdí do IKEy. Taťka, kterýžto je (v rámci zachování komické rovnováhy) až fanatickým odpůrcem modrých krychlí plných do placky rozloženého nábytku, ji tam vždycky odveze a pak si pro ni přijede. Je to pro něj menší utrpení, než tam s ní chodit a kochat se po sto padesáté tím stejným vzorovým obývákem (promiň mami, já ty tvoje pětihodinový výpravy taky nechápu J). V rámci plnění rázného příkazu „nic nevozte!“ jsme zastavili na parkoviště a pobaveně se prošli pražskou, pardon trondheimskou, IKEou – všude je to vážně úplně stejný, jen tady mají zkratky i v dolním patře ve skladu. Nabrali jsme norský katalogy (vsadím se, že na ty se dovozový embargo nevztahuje ;-)) a vyrazili na další úsek cesty.

Pozdě odpoledne jsme dorazili na polární kruh. Byla jsem opravdu vděčná z bergenskýho kulicha a geirangerský rukavice – sníh, vítr a teploměr v autě tvrdil, že je venku něco málo pod nulou. Vyfotili jsme se a vyrazili, abychom o pár set metrů dál musela znovu zastavit, protože přes silnici se motalo… stádo sobů! Nevím jak vy, ale já je nikdy takhle krásně z blízka neviděla.

Pozdě večer jsme dorazili do Fauske, Tom v kempu zaplatil chatičku a já, když jsme vlezli do tý vlhký, studený, smradlavý chatky, která stála víc než kdejakej luxusní hotel v Praze, dostala pravej nefalšovanej hysterák. Tím jsme si odbyli dovolenkový meldown číslo dvě. Předem prozradím, že žádný další se naštěstí nekonal, ale Fauske bylo horší, než první noc ve stanu. Snad jen ten polární den byl zvláštní – když chodíte za noc čtyřikrát čůrat, celkem se hodí, že je pořád světlo ;-).

středa 22. června 2011

Den sedmý: čtvrtek 26.5. Geiranger - Trondheim, cca 380 km - 6 hodin

Ráno jsme sbalili a se slzou v oku vyrazili na další cestu, jak se dalo čekat, počasí se umoudřilo a aspoň z vyhlídky nad Geirangerem se podařilo udělat pár povedenějších fotek. Obzvlášť zábavná byla skupina kanadských důchodců, kteří se tam fotili i s průvodcem (hláška o tom, že ti, co jsou "vertically challenged" si mají stoupnout do předu, právem patří do zlatého fondu (dobře, na tu z Černé Hory, jíž na vedlejší dece ležící děvče ohodnotilo místní kadibudky nemá (oba byli cizinci, zjevně každý z jiné země a domlouvali se spolu anglicky, slečnin intenzívní přízvuk sice nenapovídal, odkud je, ale její: "Áj hef nevr sín saš a sink, dér vér šit evryvér!" asi nikdy nebude zapomenuto), ale i tak je dobrá... ). Nafotili jsme fjord a vyrazili směr Trollí stezka a následně Trondheim.



Norsko je prostě krásná země, to mi nikdo nevymluví. Prostě si tak jedete po jedný ze svou nebo tří silnic, který tam mají a asi byste si mohli nechat přirůst kameru nebo foťák k ruce, protože těch úžasných scenérií, který byste si rádi odvezli domů, je kolem nekonečný množství...



Po necelých dvou hodinách jízdy jsme dorazili ke slavné Trollí stezce. Je to zvláštní, ale když vidíte nějakou úžasnou a neobvyklou věc na fotkách mockrát, v reálu už vás to nepřekvapí... Nebo aspoň mě ne. Nad stezkou roste nové návštěvnické centrum, to staré je zavřené až do června, kdy začíná sezóna. Že jsou tu tací, kteří po dvouhodinovém kodrcání v autě nutně potřebují čůrat, je Norům jedno (jako bonus za každý roh přitlučou cedulku, která názorně hovoří o tom, že kdo tam čůrat bude, dva tisíce korun norských pokutu si vyslouží... ehm). Propletli jsme se staveništěm, došli na vyhlídku nafotit a natočit stezku a vyrazili do údolí.



Po dalších pěti hodiních jízdy jsme konečně dorazili do Trondheimu. Pro velký úspěch jsme se projeli tam a zpátky po dálnici, protože mapka, kterou jsem si vzali v Bergenu, byla jaksi krapet stará a původní silnice už dávno nevedla tam, kde dřív...
Ubytovali jsme se v předraženým hostelu, uvařili si ve společnosti pubescentní Amíků a doufali, že zítra by třeba nemuselo pršet...

pátek 17. června 2011

Sestry, alkoholik a nezaprší a nezaprší...

Den šestý 25.5.2011, Geiranger

Původní plán zněl: pokud bude ráno hezky, zůstane ještě další noc. Ráno bylo pod mrakem a poprchávalo... Zůstali jsme další noc. (Čert vem Sázavu, tady bych chtěla mít chatku... ;-))

V průvodci psali cosi o několika snadných turistických trasách, jednu jsme potkali cestou z kempu do Geirangeru, odkud jsme měli v plánu vyrazit na plavbu lodí po fjordu.



Cestička jako malovaná, není-liž pravda? Představila jsem se, jak se tam s břichem drápu mlázím a usoudila jsem, že norský snadný treky pro celou rodinu vzdávám, jsou věci mezi nebem a zemí, na který nemám a je na čase si to začít připouštět...

Cestou se rozpršelo o něco víc a v turistickým centru jsme se dozvěděli, že loď vypluje na vyhlídku jen co přibude aspoň ještě jeden člověk, že je nás (i s námi) zatím pět... Nakonec se připojil ještě rozhádaný pár a mohlo se vyrazit. Plavba byla krásná, jen lilo a lilo a přeci jen tmavě šedá voda na pozadí světle šedé oblohy tolik nevynikne... Nicméně jsme viděla věhlasný vodopád Sedm sester, ze skály na opačné straně se hrne Nápadník, který se podle legendy postupně dvořil všem sedmi sestrám, jedna za druhou mu daly košem a on se na to konto uchýlil z žalu na dno láhve, na důkaz čehož je ve vodopádu dodnes patrný její obrys.



Celá plavba trvala něco přes hodinu, kromě vodopádů jsme viděli i zrekonstruovaný původní usedlosti bláznivých rodin, které žili až do počátku minulýho století odříznutý od světa na loukách uprostřed skal nad fjordem (jedni měli deset dětí a druzí museli ty svoje uvazovat na provaz, aby jim nepřepadly z útesu...).

Opravdové krásy Geirangeru jsme obdivovali vlastně až další den poté, co jsme se vyšplhali po silnici vysoko nad něj, ale i zbytek dne strávený v mém případě téměř nicneděláním, byl vlastně prvním a posledním dovolenkovým dnem na cestě - Geiranger si tak vysloužil hned po Lofotách stříbrnou medaily za druhé nejkrásnější místo na cestě...

pátek 10. června 2011

Přes hory, přes doly

Den pátý: úterý 24.5. Bergen - Geiranger, cca 450 km - 7 hodin

... mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka Pacholíčka... no, znáte to. Ráno jsem spakovali věci a vyrazili do místního akvária na vodní živoučichy - hlavními atrakcemi je drezúra a krmení a tučňáků a lachtanů, což jsme ale neměli šanci vidět (neb jsme tam byli moc brzy a čekat jsme tam nechtěli). Zaparkovali jsme v podzemních garážích u akvárka a šli poctivě zaplatit parkovný (kdo by si tak lajsnul nechat si odtáhnout auto v Norsku?). Tom hodil do automatu čtyřicet korun (sazba na dvě hodiny (nezapomínejte, že norská koruna není česká koruna, násobte třemi ;-)) a nic. Většina automatů, včetně benzínových pump atp. je na severu na karty. Jakmile nemáte kreditní kartu, jste v řiti, protože normálními penězmi prostě nezaplatíte. No, takže milý automat spolkl peníze, ale lísteček vydat nechtěl. Tom vztekle zalomcoval tlačítkem storno a do korýtka se vysypala hromádka mincí. "No paráda, člověk tam hodí dvě krásný dvacky a vypadne to zpátky v korunách...!!" Ehm, koruny vypadaly, to je pravda, jenže s nima i pětikoruny, desetikoruny a dvacky - suma sumárum jich bylo stočtyřicet ;-) (aneb takhle se na to musí! V rámci úspory jsme vyzkoušeli to samé na druhý automat v garážích, ten ale výherní nebyl).
Tuleni, tučňáci a hromada různých rybek v akvárcích byla super, stejně jako krokodýli a žraloci. Z akvárka jsme vyrazili za kulturou hrubšího zrna do místního muzea. Inzerovali, že mají Picassa, Miróa, Riveru... Ehm, hlavně měli ale Dahla, Johana Christiana Dahla. Že vám to nic neříká? Nebojte, nám taky ne. Po hodině jeho krajinek, krajinek a krajinek nám říkal tedy až moc a já zjistila, že mě výtvarný umění asi nebaví tak, jak jsem si celý život myslela. Přesunuli jsme se do druhý budovy, kde mělo být (kromě další kolekce Dahla) i moderní umění. Ehm, no, řekněme, že podle tohohle klíče je mega umělec i Tom (a přítomní památné scénce "a co to má být? Je to zvíře rostlina nebo věc?!", kdy jsem se zoufale snažila vyhrát v Aktivitách a můj muž vymalovával Disneyland, si umí živě představit, co tam asi muselo viset). Největší úspěch sklidil obraz "Višňový sad" což byla změť zelených a červených čar - stejně dobře to mohl být vyvržený divočák... ale Sad se Tomovi natolik líbil, že se při vzpomínce na něj chechtal ještě další týden...
Tak jo, třetí budovu muzea jsme nechali Bergňanům a těm, co umění, na rozdíl od nás, dokáží skutečně ocenit, šli do auta dojíst zbylý řízky (vivat Čechy!) a vyrazili na další část cesty.
Během pár hodin jsme se vyšplhali do hor, kde se začal padat déšť namixovaný se sněhem, pak už jen sníh, pak se okolo objevily sněhový bariéry a já začla hysterčit, že máme letní gumy, že dostaneme smyk, že že že - chumelilo víc a víc a já si říkala, že to přece nemůže být pravda, že je konec května a tohle má být jako co?! Nakonec jsme se, jak to tak bývá, vydrápali na vrchol a začli klesat. Přestalo sněžit, závěje zmizeli a před námi se objevilo údolí s duhou. Nekecám, jak z pohádky...



Dole v údolí jsme našli průběžný cíl naší cesta - starý dřevěný kostel. Nakonec jsme si ho prohlídli jen z venku - jsme lakomý Barky, pro korunu bychom si nechali koleno vrtat a za vstup do kostela dvě stovky na hlavu nedám (ehm, můžu to svést na své židovské předky nebo to bude těžce politicky nekorektní?)... Kostel byl krásnej a abychom snad nezapomněli, kdeže to jsme, začlo lejt... zase.



Od kostela přes pár dalších trajektů a silnic jsme se v osm večer začali šplhat přes hory nad cílovou stanici toho dne. Jestli jsem měla předtím pocit, že chumelilo a bylo tam hodně sněhu, Norsko se mě rozhodlo přesvědčit, že to umí ještě líp, víc a houšť. Závěje se nám tyčily nad hlavama, chumelilo jak blázen, cesta na vyhlídku nad fjordem byla pro sníh uzavřená a Tom se smál, že tady, když tu projížděli před deseti lety, bylo jezero a možná sem tam nějaká sněhová čepička, se kterou se fotili, jako s unikátem...
Do kempu jsme přijeli před devátou. Podle informací na webu měli mít otevřeno do devíti, jenže nikde ani noha a na recepci info o tom, že v osm padla cihla. Ve vedlejším kempu byl aspoň telefon, na něm sice prý záznamník informoval volající o tom, že mají poslat email (ehm, no není to bezva?!), ale z první chaty vylezl chlápek, jenž se ukázal bytí majitel, Tomovi dal klíče od poslední volný chatky a mohli jsme se jít vypakovat. Třikrát hurá, protože jsem toho začínala mít docela dost. Chatka byla krásná, na dvě noci se mi splnil sen o bydlení ve srubu. Hezčí bydlení jsme za zbytek cesty opravdu neměli.



Čím víc se blížíme k polárnímu kruhu, tím dýl je světlo. Je to zvláštní, když si můžete ještě v deset bez lampičky v klidu číst.
..

středa 8. června 2011

Det ofte regner i Bergen...

... je jediná věta, kterou si jeden můj kamarád odnesl z kurzů norštiny, že je pravdivá a že tvůrci učebnice věděli, proč ji zařadit, bylo z naší návštěvy Bergenu patrné... ale nepředbíhejme

Den třetí: neděle 22.5.2011 Stavanger - Preikestolen, Lysefjord - Bergen, cca 300 km
Ráno jsme spakovali stan a vyrazili směr místní přírodní unikát: placka na skále vysoko na Lysefjordem. V průvodci psali, že je to trošinku náročnější trek, tak jsem si řekli, že to zvládneme, přinejhorším to půjdeme dýl... Přeplavili jsme se trajektem, zaparkovali, spakovali batůžek a vyrazili. Nejdřív jsme potkali pár norský dětí, pak i důchodce, tak jsem si říkala: paráda, když to dají oni, dám to v pohodě i já. Ehm... Řekněme, že norská představa toho, co je pohodový trek se notně liší od té naší. Poté, co jsme se dvě hodiny drápali po kamenech do kopců strmějších než naše Sněžka jsem toho začínala mít dost. Jenže... mně prostě vytahování bílý vlajky jde strašně blbě. Nakonec na ni došlo - kousek od cíle. Prostě jsem nemohla - je to hrozný, ale je to tak. Ale bylo tam krásně...



Na cestu dolů nám navíc začlo výživně pršet a to jsem si teda pěkně nadávala, že jsem lezla, kam jsem neměla, že určitě na nějakým kluzkým šutru upadnu a ublížím Houskovi a budu si to nadosmrti vyčítat... no, byly to dlouhý dvě hodiny, než jsme dolezli zpátky k autu a nikdy jsem asi nebyla tak ráda, že je nějaká cesta za mnou, jako teď.

Nalodili jsme se a vyrazili směr Bergen - na trajekt jsme museli chvíli počkat, ujel nám před nosem, ale další jsme už pak stíhali parádně. V Bergenu jsme se ubytovali v místním hostelu, odbarvený chlapec na recepci nám po dvacetiminutovým čekání milostivě vydal klíče, abychom v pokoji zjistili, že tam není uklizeno... Takže další přesun. Tom natahal kufry, já hrdině vybalila konzervy, o půl dvanáctý v noci jsme zbouchali slepici na paprice a padli za vlast.

Den čtvrtý: pondělí 23.5.2011 Bergen

A jsme u toho: det ofte regner i Bergen - v Bergenu často prší. A taky že jo. Navíc je tam teda dost zima. Na poledne jsme se vydali na obhlídku města, centrum Bergenu je krásný - starý kupecký domy, přístav, trh s rybami...



dali jsme si místní rybu a já se jala dospávat včerejší výšlap...

neděle 5. června 2011

Napnout plachty, vyrážíme!

Cíl: průběžný
Složení posádky: já, Tom a Houska
Doba: dva týdny
Den první: pátek 20.5.2011 Nymburk-Hirsthals, 1 195 km

Hurá, hurá - vyrážíme! Po pekelném květnu, který utekl ve znamení hasaní řeřavých uhlíků zbylých po termínech jednotlivých povinností přišla odměna v podobě, ehm, "odpočinkové" dovolené. Těšila jsem se jak harant na Ježíška, koneckonců jsem už půl roku doma... Spakovali jsme auto a po obědě vyrazili. Přes Prahu na Berlín, Vávro.

Vzdálenosti jsou opravdu relativní. Cesta na hranice mi přišla nekonečná, cesta z hranic o čtrnáct dní později uběhla jako nic.

Jaký jsou dálnice v Německu asi většina z vás ví, jaký jsou v Dánsku vám nepovím, protože jsem velkou část prospala. Probrala jsem se až těšně před přístavem v Hirsthalsu, kdy Tom stál na brzdách a uprostřed silnice se o druhé hodině ranní motala srnka jak při návratu z pohostinství, které navštívila pod heslem, které razily dvě zvířátka v jednom tříobrázkovém komiksu: "ať vypijeme kolik chceme, domů půjdeme beztak po čtyřech"...

Noční lodní terminály jsou přízračný místo, náš trajekt do norskýho Stavengeru měl odplouvat až v půl devátý ráno s tím, že check-in byl vypsaný na sedmou. Jediný, kdo se ve stejnou dobu jako my u terminálů zmateně přesouval, bylo auto slovenských braťou. Nakonec jsme nezávisle na sobě zaparkovali před (nejspíš) jediným hotelem, uvelebili se v autě, jak jen to prostor fabie dovoluje (vytáhnout si z kufru polštář - myslím tím normální polštář - je frajeřina, přidat k němu i čtyřiceti centimetrovou plyšovou ovci ve věku - kulantně řečeno - značně vyšším, než by se při takové akci očekávalo, to zvládnu nejspíš jenom já...) a pokusili se k rannímu check in prospat.

Den druhý: sobota 21.5.2011 Hirsthals - Stavanger, 384 km po vodě

Pluli jste někdy na lodi? Na velký lodi? Já do dneška ne. A po dnešku vím, že ze mě námořník fakticky nikdy nebude.



Vystáli jsme frontu, počkali, až vyvozí z lodi všechny návěsy, znovu si počkali na palubě, než nám připraví kajutu (ano, měli jsme vlastní kajutu... teda, ona to není žádná frajeřina vzhledem k tomu, že na takhle dlouhé plavbě vás bez kajuty plout nenechají) a pak konečně omrkli, jaký prostor nám byl přidělen. Upřímně mě to příjemně překvapilo, v kajutě byla dokonce vlastní koupelna a záchod - čistý, hezký, jen houpat by se to nemuselo... Jak moc mi bude po devíti hodinách vadit jsem ještě netušila, takže jsem se v klidu umyla, houpání mi zatím přišlo docela legrační a jelikož spaní v autě vedle možnosti vyspat se v posteli jaksi neobstojí, zalehli jsme na matrace s tím, že dospíme, co jsme v noci naspat nezvládli.
Po poledni jsme vyrazili ten náš Titanic obhlídnout. Z horních palub výhled na nekončný Severní moře, pod námi kromě dalších a dalších kajut taky nějaká ta hospoda, duty free shop, diskotéka... A venku zima, aspoň nepršelo - v tu chvíli jsme to dostatečně neoceňovala, zpětně po dalších x propršených norských dnech tenhle fakt kvituju v kombinaci s posledními dvěma hodinami plavby dvojnásobně...



Po odpoledním spánku, který nám měl dle filosofie Kocoura z Červenýho trpaslíka zajistit dostatek sil na hlavní spánek dne, jsem se vzbudila s tím, že mi není zrovna dvakrát do skoku. Vzhledem k tomu, že jsem byla v osmnáctým týdnu a dál jsem aspoň jednou denně blila, to nebyl tak neznámý stav, jako třeba ještě před půl rokem, jenže zcela mylně jsem ho identifikovala jako převlečený hlad (když už to pivo nemůžu, že) a sežrala jsem kus sekaný od maminky. Přátelé, kamarádi - poučte se z mých chyb - plavba na lodi + žaludek v krku + houpání = mořská nemoc - a ta fakt převlečený hlad není. Ušetřím vás nechutných detailů, jak rychle jsem sekanou sežrala, tak rychle jsem ji poslala dál do útrob lodní kanalizace, což vzbudilo Toma a protože je to můj milovaný muž v dobrém i zlém, rozhodl se nejspíš, že mě v tom nenechá samotnou (aspoň on má ve svém věku tolik rozumu, že sekanou pohrdl). Do přístavu zbývaly dvě hodiny a my se museli z kajuty přesunout se všema věcma na hlavní palubu. Tam už to nevydržel ani Tomův žaludek a pohled na naše zelené maličkosti zhroucené v zelených křesílkách musel být opravdu impozantní. Zbývající dvě hodiny jsem strávila v kleče před plastovým oltářem a takhle pomalu se čas vlekl naposledy při státnicích...
Nakonec přišlo vysvobození v podobě přístavu, nasedli jsme do auta a vyrazili do vyhlídnutého kempu. Nepršelo. Teplota: 8,5 stupňů Celsia. V kempu jsme postavili stan, zjistili, že mezitím zavřeli recepci a tudíž si nemáme kde koupit žeton na teplou vodu ve sprše (což se ale vyřešilo opravdu promptně - totiž: nevím, jestli to byla nějaká trapná forma mysoginní diskriminaci, každopádně v pánských sprchách byly dvě, které fungovaly i bez žetonu, takže mi Tom držel dveře a já se umyla tam, kam bych se normálně dobrovolně nijak extra nehrnula)... Okoukli jsme stezku kolem místního rybníka a empiricky zjistili, že jsme se opravdu o nějaký ten kousek k severu posunuli - ještě v půl jedenáctý by se dalo v pohodě bez baterky číst. Ještě ve spacáku jsem měla pocit, že se ta země pode mnou snad nikdy npeřestane houpat, ale nakonec asi přestala, protože se mi podařilo usnout a nebýt norských ožralů, kteří si v noci krátili cestu přes kemp a bavili se demolováním laviček (kreténi jsou všude stejní), možná bych se byla bývala i docela dobře vyspala.
Poznatek z prvních dvou dní: navzdory celoživotní lásce k vodě chápu boží záměr - k přesvědčení, že kdybychom měli létat, máme křídla se připojilo další: kdybychom se měli dlouhodobě pohybovat po vodě, měli bychom ploutve...