... mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka Pacholíčka... no, znáte to. Ráno jsem spakovali věci a vyrazili do místního akvária na vodní živoučichy - hlavními atrakcemi je drezúra a krmení a tučňáků a lachtanů, což jsme ale neměli šanci vidět (neb jsme tam byli moc brzy a čekat jsme tam nechtěli). Zaparkovali jsme v podzemních garážích u akvárka a šli poctivě zaplatit parkovný (kdo by si tak lajsnul nechat si odtáhnout auto v Norsku?). Tom hodil do automatu čtyřicet korun (sazba na dvě hodiny (nezapomínejte, že norská koruna není česká koruna, násobte třemi ;-)) a nic. Většina automatů, včetně benzínových pump atp. je na severu na karty. Jakmile nemáte kreditní kartu, jste v řiti, protože normálními penězmi prostě nezaplatíte. No, takže milý automat spolkl peníze, ale lísteček vydat nechtěl. Tom vztekle zalomcoval tlačítkem storno a do korýtka se vysypala hromádka mincí. "No paráda, člověk tam hodí dvě krásný dvacky a vypadne to zpátky v korunách...!!" Ehm, koruny vypadaly, to je pravda, jenže s nima i pětikoruny, desetikoruny a dvacky - suma sumárum jich bylo stočtyřicet ;-) (aneb takhle se na to musí! V rámci úspory jsme vyzkoušeli to samé na druhý automat v garážích, ten ale výherní nebyl).
Tuleni, tučňáci a hromada různých rybek v akvárcích byla super, stejně jako krokodýli a žraloci. Z akvárka jsme vyrazili za kulturou hrubšího zrna do místního muzea. Inzerovali, že mají Picassa, Miróa, Riveru... Ehm, hlavně měli ale Dahla, Johana Christiana Dahla. Že vám to nic neříká? Nebojte, nám taky ne. Po hodině jeho krajinek, krajinek a krajinek nám říkal tedy až moc a já zjistila, že mě výtvarný umění asi nebaví tak, jak jsem si celý život myslela. Přesunuli jsme se do druhý budovy, kde mělo být (kromě další kolekce Dahla) i moderní umění. Ehm, no, řekněme, že podle tohohle klíče je mega umělec i Tom (a přítomní památné scénce "a co to má být? Je to zvíře rostlina nebo věc?!", kdy jsem se zoufale snažila vyhrát v Aktivitách a můj muž vymalovával Disneyland, si umí živě představit, co tam asi muselo viset). Největší úspěch sklidil obraz "Višňový sad" což byla změť zelených a červených čar - stejně dobře to mohl být vyvržený divočák... ale Sad se Tomovi natolik líbil, že se při vzpomínce na něj chechtal ještě další týden...
Tak jo, třetí budovu muzea jsme nechali Bergňanům a těm, co umění, na rozdíl od nás, dokáží skutečně ocenit, šli do auta dojíst zbylý řízky (vivat Čechy!) a vyrazili na další část cesty.
Během pár hodin jsme se vyšplhali do hor, kde se začal padat déšť namixovaný se sněhem, pak už jen sníh, pak se okolo objevily sněhový bariéry a já začla hysterčit, že máme letní gumy, že dostaneme smyk, že že že - chumelilo víc a víc a já si říkala, že to přece nemůže být pravda, že je konec května a tohle má být jako co?! Nakonec jsme se, jak to tak bývá, vydrápali na vrchol a začli klesat. Přestalo sněžit, závěje zmizeli a před námi se objevilo údolí s duhou. Nekecám, jak z pohádky...
Dole v údolí jsme našli průběžný cíl naší cesta - starý dřevěný kostel. Nakonec jsme si ho prohlídli jen z venku - jsme lakomý Barky, pro korunu bychom si nechali koleno vrtat a za vstup do kostela dvě stovky na hlavu nedám (ehm, můžu to svést na své židovské předky nebo to bude těžce politicky nekorektní?)... Kostel byl krásnej a abychom snad nezapomněli, kdeže to jsme, začlo lejt... zase.
Od kostela přes pár dalších trajektů a silnic jsme se v osm večer začali šplhat přes hory nad cílovou stanici toho dne. Jestli jsem měla předtím pocit, že chumelilo a bylo tam hodně sněhu, Norsko se mě rozhodlo přesvědčit, že to umí ještě líp, víc a houšť. Závěje se nám tyčily nad hlavama, chumelilo jak blázen, cesta na vyhlídku nad fjordem byla pro sníh uzavřená a Tom se smál, že tady, když tu projížděli před deseti lety, bylo jezero a možná sem tam nějaká sněhová čepička, se kterou se fotili, jako s unikátem...
Do kempu jsme přijeli před devátou. Podle informací na webu měli mít otevřeno do devíti, jenže nikde ani noha a na recepci info o tom, že v osm padla cihla. Ve vedlejším kempu byl aspoň telefon, na něm sice prý záznamník informoval volající o tom, že mají poslat email (ehm, no není to bezva?!), ale z první chaty vylezl chlápek, jenž se ukázal bytí majitel, Tomovi dal klíče od poslední volný chatky a mohli jsme se jít vypakovat. Třikrát hurá, protože jsem toho začínala mít docela dost. Chatka byla krásná, na dvě noci se mi splnil sen o bydlení ve srubu. Hezčí bydlení jsme za zbytek cesty opravdu neměli.
Čím víc se blížíme k polárnímu kruhu, tím dýl je světlo. Je to zvláštní, když si můžete ještě v deset bez lampičky v klidu číst...
Žádné komentáře:
Okomentovat