pátek 29. července 2011

Tak jde čas...

Tak jako písek v přesýpacích hodinách... atd atd, vzpomínáte ještě?


Mělo to asi miliardu dílu, koukala na to moje kamarádka Katka R. a já si pamatuju jenom tři věci: postavy Bo a Hope a to, že už tedy mi to přišlo fakt blbý...

Nicméně jsem asi před týdnem uvažovala, co jsem dělala vloni touhle dobou, a předloni, a předpředloni... a zjistila jsem, že digitální foťáky skrývají své další kouzlo v přesně dataci fotek, kterou není třeba složitě zjišťovat...
Takže: tak jako písek v přesýpacích hodinách, ubíhají i dny našich životů...



23.7.2010 - Češme, Turecko

12.9.2009 (ok, není to přesně na rok, jenže vzhledem k TÉHLE události jsem strávila léto s Pyramidou Toma Martina... modří vědí)

23.7.2008 - Brú na Bóinne, Irsko


23.7.2007 - Ammán, Jordánsko - školní hafla


srpen 2006 - Budva, Černá Hora

středa 13. července 2011

Ze Švédska až na konec světa

Den čtrnáctý-patnáctý: čtvrtek-pátek 2-3.6. Stockholm - Nymburk, cca 1500km, 23 hodin

Dopoledne jsme se konečně prošli po Starém městě, došli se podívat do Svenska museet na vikingské zlaté šperky a původně jsme chtěli ještě obhlídnout Vaasu, ale byla tam taková fronta, že jsme se na to vykašlali, odplavili se lodí na Gamlastan, nasedli do auta a vyrazili domů. Podle původního plánu jsme chtěli jet přes Malmö, přespat v Dánsku a v pátek navečer dorazit domů. Z původního plánu, jak už to tak bývá, sešlo. Pak jsme se chtěla přeplavit trajektem z Dánska do Rostocku, ale poslední trajekt v devět večer jsme neměli šanci stihnout, protože hned za Stockholmem jsme se dostali do šílený zácpy, ve který jsme skákali další tři nebo čtyři hodiny (že mají Švédové státní svátek a nejspíš proto všichni ve všední den vyrazili pryč z města, jsme si přečetli na arabským nápise na autoškole kousek za Stockholmem, kde jsme stavěli kvůli sámošce a zásobám na cestu... vivat globalizace aneb praktické využití teoretických znalostí). Nakonec jsme se přeplavili trajektem z Trelleborgu do Sasnitzu a cesta ubíhala prý dobře (já nevím, většinu času jsem prospala), až na nehodu těsně před českými hranicemi na německý dálnici, která ji uzavřela na další dvě, možná tři hodiny. Jak mi při cestě z Čech přišlo, že se na hranice hrabeme celou věčnost, měla jsem tentokrát pocit, že jsme se domů od hranic dostali mrknutím oka - aneb jak je vnímání času stráveného v autě relativní...

Těsně před barákem ukazoval tachometr opravdových nefalšovaných bestiálních 6 666 km celkem.

Bylo to dlouhý, bylo to krásný, bylo to náročný a jsem opravdu ráda, že jsem to mohla všechno vidět.

středa 6. července 2011

Blížíme se do finále...

Den dvanáctý: úterý 31.5. Uppsala - Stockholm, 70 km, cca 1 hodina

Švédsko se zjevně rozhodlo, že bude norským fjordům a jezerům konkurovat krásným počasím. Prošli jsme je po Uppsale, Tom mě vzal do školy, ukázal kde byla jeho domovská třída, provedl mě po centru - a je to vážně nádherný město, kde by se dalo bez problémů žít ;-)

Sjeli jsme se podívat na pohřební muldy prvních švédských králů a s těmi (a nanukem) jsme nechali Uppsalu za zády.
... Hodinový přejezd do Stockholmu byl v porovnání s tím včerejším pro srandu králíkům. Tom mě vyložil i s kuframa u hostelu a odjel zaparkovat. Z toho byla nakonec akce na hodinu a půl, protože zaboha nemohl trefit na zakreslený parkoviště. Neustále ho místní hlavní okruh vedoucí kolem Gamlastanu vedl jinam a až na n-tý pokus se mu podařilo najít aparcadero, které mu slečna na recepci zaznačila. Na pokoj přišel uštvanej a naštvanej. Podle původního plánu jsme se chtěli jít projít aspoň po Starým městě, ale moje dvojjediný já toho mělo tak plný kecky, že jsme si zašli do nějaký rakouský hospody na pivo a jídlo a prohlídku Stockholmu nechali na další den.


Den třináctý: středa 1.6. Stockholm

Dneska nás čekal výlet na Birku, někdejší hlavní obchodní centrum viginské éry. V přístavu jsme počkali na loď, krapet nervózně sledovali davy školáků, kteří se trousili kolem lodi, abychom si oddychli, když je našibovali na vedle kotvící plavidlo a na čas vyrazili. Po hodinový plavbě, kdy nám náš průvodce vykládal o zajímavostech, který bylo z lodi vidět, jsme dorazili na ostrov, kde v 8. století žilo až pár tisíc lidí. Zašli jsme se podívat do místního muzea a repliky několika domů vikingské éry (nic moc) a počkali na seřadišti na našeho průvdce - místního archeologa Andrese.

Toho jeho práce evidentně opravdu bavila, takže hodinový výklad utekl strašně rychle a klidně bych ho poslouchala ještě mnohem dýl. Věděli jste třeba, že vikingové ty strašně známý rohatý helmy nikdy nenosili? Že je to vyvrácená teorie, s níž přišli kdysi archeologové poté, co objevili při prvních vykopávkách rohy - no jo, jenže ty rohy byly na pití, ne na zdobení helmic... Nebo to, že mezi Vikingy bylo jen zhruba deset procent válečníků, kteří nosili meč? Zbytek byli obchodníci a rolníci nebo že se v opevněných hradištích nežilo, ty sloužila jen rpo případ ohrožení osady - trochu jako atomovej kryt? Já taky ne :-) Jen škoda, že všechny knížky, které se tam daly koupit, byly švédsky... To bych si moc nepočetla. Po prohlídce jsme si ještě šli poslechnout vedoucího právě probíhajícího výzkumu, Rakušana, který nám povyprávěl o technice scanování terénu, pomocí které je možné zjistit třeba obrysy budov, které na Birce stály před dvanácti sty lety... Pak už byl čas se znovu nalodit a odkolíbat se do Stockholmu.
Z původního plánu podívat se po Starým městě nic nebylo - nějak mě to tahání Housky začíná zmáhat.

Cíl #1 dosažen!

Den devátý: sobota 28.5. Fauske - Stamsund, cca 350 km - 5 a 1/2 hodiny

Ráno jsme vyrazili brzy na trajekt z Bognesu do Ledingenu. Odtamtud už to bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel na Lofoty. A ty nezklamaly - nádherná krajina, mnohem menší provoz, bílý pláže, karibsky modrá voda a už jsem zmínila nádhernou krajinu?
Ubytovali jsme se ve Stamsundu, Tom zjistil, že je to stejný místo, kde bydleli před deseti lety, když tudy projížděli. Pan domácí vypadal jako echtovní vágus, ale byl neskutečně milej - večer, když jsme se vrátili z večeře, za námi dokonce přišel, že nachytali nějaký ryby, opékají je a jestli se k nim nechceme připojit. Vzhledem k tomu, že jsme se zrovna nacpali a já byla zralá akorát tak odpadnout, s díky jsme odmítli.


(půlnoční racek... foceno 0:12)

Den desátý-jedenáctý: neděle 29.5.-pondělí 30.5. Stamsund (NOR) - Uppsala (SWE), cca 1400 km - 21 hodin
Od začátku bylo jasné, že pokud se nám podaří na Lofoty dojet, budeme muset absolvovat šílený přejezd do Švédska. V původním plánu jsme měli jet severně přes Kirunu, přespat v Umeå a pokračovat další den do Uppsaly. Druhý plán hovořil o cestě trajektem do Bodo a následném přejezdu do Švédska s přespáním v Umeå, případně rovnou v cestě do Uppsaly (vzhledem k tomu, že plavba měla trvat pět hodin, počítali jsme s nějakým odpočinkem od řízení na lodi). Tom hledal trajkety už v Trondheimu, v hostelu visely na nástěnce úplně jiný časy. Potěš koště. Nicméně odpolední trajekt měl odplouvat ve čtyři hodiny, takže ráno jsme popakovali věci a vyrazili do místního vikingského muzea - Lofoteru.
V padesátých letech místní zemědělec při obdělávání půdy narazil na pozůstatky vikingského opevnění, protože byl nejspíš hlava osvícená a uměl si to spočítat, vyrostla na jeho pozemku replika vikingského náčelnického domu. Vevnitř si můžete vyzkoušet snad úplně všechno, co k běžnému vikingskému životu patřilo - od bot, přes rukavice, postele, nádobí, helmice až po zbraně. Je to krásný, je to zábavný a místní personál je neuvěřitelně vstřícný.





Prošli jsme se k jezeru, okoukli repliku kovárny a lodí kotvících poblíž a vyrazil na sever do Eggumu, kde začínala stezka vinoucí se dalších deset kilometrů podél pobřeží. Po fiasku s prvním trekem jsme neměli ani náhodou v plánu ji procházet, ale slibovala pozůstatky německého radaru z druhý světový, starý maják a mámo, panorámata.



Z Eggumu jsme vyrazili směrem na východní cíp Lofot, do vesnice s názvem Å. V ní Lofoty končí a dál už je jen moře... Měli jsme v plánu se tam porozhlídnout a vyrazit s dostatečnou časovou rezervou na trajekt.


(vpravo: sušící se tresky v Å)

Přijeli jsme k molu, odkud měl trajekt odplouvat, abychom zjistili, že tam visí úplně jiný jízdní řád a trajket před hodinou odplul bez nás! Bezvadný... Došli jsme se do místní hospodo-kavárno-cukrárny zeptat, jak je to s dalším trajketem, který měl odplouvat za další tři hodiny. Dozvěděli jsme se, že se plaví přes další část ostrovů, bývá hodně plný a ti, kteří nastupují na oněch ostrovech mají přednost před těmi, co nastupují v přístavu, kde jsme stáli... Ale máme prý zkusit štěstí. Ehm, plavba by trvala o tři hodiny dýl, tři hodiny bychom čekali, jestli nás vůbec vezmou - rozhodnutí bylo nasnadě.
Vyrazili jsme zpátky do Ledingenu, věděli jsme, že poslední trajekt do Bognes odjíždí před desátou. Tou dobou jsme už byli na pevnině a vyrazili na jih. Cestou jsme potkali našeho prvního losa. Před půlnoci nás zastavili silničáři před jedním z tunelů s tím, že musíme chvíli počkat - tunel se opravuje a musí projet technika. Silničář nejdřív nechápal, proč mu tvrdíme, že mu norsky fakt nerozumíme ani slovo, obešel auto, podíval se na značku a vrátil se s tím, že když máme vzadu nalepenýho losa, ať se jdeme podívat na jednoho skutečnýho - kousek od silnice se ve svahu u něčí zahrádky pásla obrovský tmavě šedivý zvíře na dlouhých hubených nohou. Nikdy jsem živýho losa v přírodě neviděla, ale z toho jedinýho pohledu mi bylo jasný, proč mají na severu na triku většinu automobilových smrťáků... Tohle když srazíte, skácí se vám tuna živý váhy přímo na kabinu...
Ve dvě ráno Tom zadupl brzy, těsně jsme minuli přebíhající srnu, já řvala, brzdy kvílely, srna brala kramle, co jí nohy stačily. Tak jo. Bylo rozhodnuto, Tom se musí prospat, budu řídit.
Jen co jsem usedla za volant, znovu se rozpršelo, jen co jsem se rozjela, Tom usnul a já minula párek losů. Pásli se vedle silnice a vzhledem k dešti, šeru a faktu, že všechno kolem bylo hnědo-šedý, jsem je zaregistrovala, až když jsem je míjela. Tu noc jsem potkala snad všechny představitele severský fauny - soby (stádo i osamělýho jedince), lišku, zajíce, jakýhosi myšo-rejska (pamětníci mého jordánského střevlíka berou mé zoologické znalosti dávno s nadhledem, vy ostatní se k nim, co se hlodavců týče, směle připojte) a v dálce nejspíš i vlka...
Švédský silnice jsou v porovnání s těmi norskými výrazně četnější a ve výrazně horším stavu - tedy alespoň ty, po kterých jsme jeli my. Vedli nás před hory a přes doly, navigace neustále přeprogramovávala na rychlejší a rychlejší cestu, což nás ve finále přivedlo do situaci, kdy (poté, co jsme se někdy po šestý ranní vystřídali za volantem) jsem se vzbudila a Tom už delší dobu zoufale hledala benzínku. Bylo ráno, občas nějaká vesnice, kde nikdo nepremával a v nádrži vír. Nakonec jsme dojeli s rezervou snad na dvacet kilometrů do městečka, kde pumpa byla a byla i otevřená.
Švédsko nás přivítalo krásným počasím. Po deseti propršených dnech pařilo sluníčko, modrý nebe se nám klenulo nad hlavou a já si po dalším střídáním kurvovala za volantem, protože Švédové jsou na silnicích národ zjevně krajně opatrný, takže na devadesátce jezdí pro sichr osmdesát a ve městě čtyřicet. Však ať si každý jezdí podle svýho, to je v pořádku, ale proboha -hlavní silnici mají krásný odhejbací pruhy prio předjíždění, jen místním asi nikdo nevysvětlil, že to není metr a půl široká krajnice...
Po úmorné, úmorné, úmorné cestě jsme konečně po jedné hodině dorazili do Uppsaly. Původně vybrané obytování bylo plně obsazený kvůli jakýsi konferenci, která tam probíhala, takže se celá cesta protáhla s hledáním místa, kde složíme hlavu, o další dvě hodiny.
Nakonec jsme ale zvítězili. Večer jsme se šli kousek projít, Tom mi ukázal, kde před deseti lety bydlel, kam chodil nakupovat, dali jsme si pizzu vedle koleje a musím naprosto nezaujatě uznat, že v porovnání Preston - Uppsala je naprosto zřejmé, kdo si na Erasmovi vybral líp... ;-)