sobota 31. března 2012
Pět ran do klobouku
Už i pátý měsíc se překulil a Madlenka je čím dál míň placatý miminko miminkovatý a čím dál víc miminko-holčička, co se snaži plazit a krásně se zvedá na ručičkách a dál v noci nespí... a já si občas, když moje mantra "tohlejejenobdobí-tohlejejenobdobí-tohlejejenobdobí..." tak docela nezabírá, říkám, jestli je to fakt jen období a jestli z toho někdy (a kdy?) vyroste... budu pak vůbec umět ještě spát?
Totiž, dneska jsem spala necelých šest hodin (nemusím asi podotýkat, že rozhodně ne v kuse) a poté, co jsem ji v sedm ráno (vzbudila se v pět) znovu uložila do kočáru na balkon, jsem reálně zvažovala, jestli půjdu běhat nebo spíš péct dort pro zítřejší návštěvu nebo možná uklízet? Nakonec jsem teda, přiznám se, usnula (a to tak tvrdě, že jsme skoro zaspali odjezd na letošní Hervis 1/2 PIM, kde si taťka jakožto opět jediný zástupce našeho klanu, snažil zuby nehty v děsným větru zlepšit osobák... povedlo se mu to! ale to předbíhám událostem), ale jak mě mohlo vůbec napadnout, že budu dělat něco jinýho?
Nicméně zpět k onomu kulatému číslu, které rodičovstvo v žákovských knížkách zas až tak moc neocení... V březnu jsme vyrazili na hory. Vzali jsme si s sebou mamku, protože lepší au-pair prostě na světě není, a Madlenka byla celou cestu do Rakouska vzorný miminko. Většinu času spala a na místě to zvládala stejně, jako doma - takže jsme nespali, ona dospávala prohoupaný noci přes den v kočárku, který naštěstí tlačila mamka a my se tudíž mohli aspoň na pár hodin věnovat tomu, kvůli čemu jsme tam přijeli.
Schladming se chystal na finále světovýho poháru, takže postupně bylo zavřeno víc a víc sjezdovek navíc v údolí šplhal teploměr vysoko přes deset stupňů a těžkej technickej sníh nebyl zrovna pošušňání. Druhý den odpoledne ale něco málo připadlo a jen škoda, že jsem se do toho pořádně dostala až třetí den a ten čtvrtý byl poslední...
Křemílek zvládl krásně i cestu domů, od Prahy už sice trochu kňourala a pak už i plakala, ale mě někdo přikurtovat zády ke směru jízdy do autosedačky, budu řvát mnohem víc a mnohem dřív.
A máme za sebou první kaši a první mrkev. Apetit měla po kom dědit a evidentně podědila.
Tak uvidíme, jestli nás jednou sní i s dvoukolákem...
Totiž, dneska jsem spala necelých šest hodin (nemusím asi podotýkat, že rozhodně ne v kuse) a poté, co jsem ji v sedm ráno (vzbudila se v pět) znovu uložila do kočáru na balkon, jsem reálně zvažovala, jestli půjdu běhat nebo spíš péct dort pro zítřejší návštěvu nebo možná uklízet? Nakonec jsem teda, přiznám se, usnula (a to tak tvrdě, že jsme skoro zaspali odjezd na letošní Hervis 1/2 PIM, kde si taťka jakožto opět jediný zástupce našeho klanu, snažil zuby nehty v děsným větru zlepšit osobák... povedlo se mu to! ale to předbíhám událostem), ale jak mě mohlo vůbec napadnout, že budu dělat něco jinýho?
Nicméně zpět k onomu kulatému číslu, které rodičovstvo v žákovských knížkách zas až tak moc neocení... V březnu jsme vyrazili na hory. Vzali jsme si s sebou mamku, protože lepší au-pair prostě na světě není, a Madlenka byla celou cestu do Rakouska vzorný miminko. Většinu času spala a na místě to zvládala stejně, jako doma - takže jsme nespali, ona dospávala prohoupaný noci přes den v kočárku, který naštěstí tlačila mamka a my se tudíž mohli aspoň na pár hodin věnovat tomu, kvůli čemu jsme tam přijeli.
Schladming se chystal na finále světovýho poháru, takže postupně bylo zavřeno víc a víc sjezdovek navíc v údolí šplhal teploměr vysoko přes deset stupňů a těžkej technickej sníh nebyl zrovna pošušňání. Druhý den odpoledne ale něco málo připadlo a jen škoda, že jsem se do toho pořádně dostala až třetí den a ten čtvrtý byl poslední...
Křemílek zvládl krásně i cestu domů, od Prahy už sice trochu kňourala a pak už i plakala, ale mě někdo přikurtovat zády ke směru jízdy do autosedačky, budu řvát mnohem víc a mnohem dřív.
A máme za sebou první kaši a první mrkev. Apetit měla po kom dědit a evidentně podědila.
Tak uvidíme, jestli nás jednou sní i s dvoukolákem...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)