SINE METU

Tak se zdá...
... že 2.4. poběžím půlmaraton. A jelikož je všeobecně známo, že je-li nás víc, nebojíme se vlka nic, nepoběžím sama. Přibrala jsem si k tomu léty prověřeného parťáka, kterej se umí zakousnout víc než pitbul, a když do něčeho jde, tak po hlavě a nepustí se, dokud buď neumře nebo to nedostane... Genetická podoba není čistě náhodná - pod stromečkem našel startovný tatínek :-).

Do závodu zbývá: 95 dní

Jak jsem k tomu přišla? Že poběžím vím už dýl nebo si na to aspoň brousím zuby, sním o medaili na krku a cíli za zády v čase do 02:15:00 (ach má Běžecká Naivito, kamarádko moje věrná, ty už jsi tu zas?!). Že do toho nepůjdu sama (pokud nepočítám dvě OBčka (pro neznalé mojí osobní terminologie se skutečně nejedná o tampony, ale o Opravdové Běžce) v podobě Aničky a Honzy) jsem se rozhodla v podroušeném stavu pod stromečkem. Tatík si za to může tak trochu sám - kdyby mi hrdě nehlásil, že vyběhl a dal devět kiláčků za hodinu deset, nikdy by mě to nenapadlo. Druhý den ráno jsem s kocovinou vytasila platební kartu a klikla na "registrovat" - od té chvíle se nacházím ve stavu "no distance left to run" (jak přízračně příznačné).
Stejně jako dostane lidský život smysl po narození dětí (nebo se to aspoň říká), dostalo smysl moje běhání. Dnešních místy docela protrpěných devět kilásků si za patou vláčelo aureolu prvního půlmaratonského tréninku.
Jelikož jsme s otcem duše soutěživé, jak už jsem předeslala, vrhli jsme se do toho po hlavě oba - on dnes hlásil osm kiláků pod hodinu, já devět za hodinu pět minut. No, tak to jsem na nás teda zvědavá...
Kdo budete mít druhéhu dubna čas, přijďte nás povzbudit, budeme to potřebovat ;-).

Chumelí se chumelí...

... místo drápání se v zadní části těla si radši koupíme nesmeky a půjdeme si zaběhat :-).

Konečně přišly - po nedělních pěti kilometrech bruslařskou technikou (tj. šoupu nohy po ledě, opravdu ne-ladně kolem sebe máchám rukama, v duchu (a poté už polohlasně) nadávám, že já, skot domácí, vylejzala z postele a poloslepá se oblíkala do vymrzlýho oblečení a vystrkovala čumák do ledovýho království, ve který se všechny pražský chodníky přes noc stihly proměnit...), kdy mě bolel celej člověk a zvažovala jsem, co bych asi tak dělala, kdybych sebou někde řízla a nedej bože si třeba i něco zlomila, když s sebou sice nakrásno tahám mobil, ale je mi vlastně k prdu, protože má drahá půlka pomeranče tou dobou má ještě půlnoc a telefon ztišený, aby mu tu půlnoc náhodou někdo nepřetrhl (asi bych tam ležela a doufala, že pomníčky se nestaví jenom ztraceným běžkařům), jsem se rozhodla, že dokud ten led trochu neustoupí, případně nedojdou ony avizované a dva týdny objednané nesmeky, nikam nejdu..

Už druhý den jsem nebyla běhat, začínám být nervózní, mám výčitky (podpořený včerejší večeří v jedenáct v noci z indickýho fast foodu zalitý dvěma pivama) a i kdž se mi do tý zimy (a že za oknem je fakt velká) nechce, pocit, že bych sakra měla vyrazit je jaksi silnější.

Řetězy na botech jsou nainstalovaný, vypadaj efektivně, jsem zvědavá, jak se s nima poběží. Teď ještě aby přestalo chumelit a nic mě nezastaví (teda, kromě Lenosti, že, s touhle dámou není radno se moc dohadovat, ona má fakt silný zbraně!)

Kdybyste náhodou někdo nevěděl, jak takový nesmeky vypadají a chtěli jste to vědět, nemůžete být na lepším místě... Vypadají asi nějak takhle:

Zimní idylka

Těšila jsem se jako malý děcko - až se vrátím domů, do klidu, do čistýho pražskýho ovzduší (ó ano, čtete správně) a konečně vyběhnu.
Jako správně ženskou motivaci jsem si před odjezdem objednala z Tchiba kompletní oblečení na zimu a nemohla se dočkat, až ho vyzkouším. (Když balík někdy v polovině října přišel, donutila jsem Toma, aby ho otevřel a aspoň mi popsal, jak ty jednotlivý věci vypadají, abych se s nimi mohla potěšit na dálku. Můj muž s až téměř absurdní hrdostí vykřikuje, že on vnímá šestnáct barev jako základní nastavení Windows, zpívá a tančí v sebeobraně a do kuchyně ho nikdo nedostane. Se svým lehce machistickým přístupem se vrhl i požadovaný popis nové běžecké výbavy: "Mikina. Modrá. Fleecová. Je... modrá a fleecová. Kulich, černej. Tepláky." "To nemaj bejt tepláky! Nekecej, že jsou v tom balíku tepláky!" "No tak to nejsou tepláky. Rukavice, černý, lesklý. Ty jsou pěkný. Budeš jako Daredevil!" ... Pro fantazii mi tedy ponechal štědrého prostoru.) Po příletu mrzlo. První výběh ještě v N. byl pekelný.
A to myslím vážně.
Píchalo mě v boku, nohy se nechtěly odlepovat od země, každý sval v těle mi - i na moje poměry - opravdu vulgárně nadával, cože jsem si to dovolila, tahat ho ráno z postele do té kosy a nutit se hýbat.
Po čtyřech kilometrech jsem myslela, že padnu. Tep kdesi v závratných výšinách, kam se snad nešplhal ani v úplných začátcích, já zralá na ručník do ringu.
Cesta z bodu B (z bodu A vybíhám a běhávám dva druhy tras - z bodu A do bodu B v bodě B otočka - tramtadadá - návrat do bodu A, no anebo hezky z A do A po nějakým elypsoidu) bývá obvykle lepší, než cesta do něj, omyl. Říkala jsem si, že jediná škoda, že jsem nezhebla už cestou tam. Poprvé po osmi měsících běhání jsem musela přecházet do chůze. Vědět, co mě uvnitř boku píchá, dokázala bych si to asi živě představit, jak se mi to snaží plastovým nožíkem z rychlýho občerstvení provrtat skrz břišní stěnu. Dopotácela jsem se domů. Zmrzlá, vyřízená, naštvaná.
Sakra.
Fakt že jo. Proto ale přece neběhám, běhám, abych se uklidnila, abych si odpočinula, ne abych se ještě víc vytočila.
Ale já se nevzdám, někde v zemi za duhou ta moje radost z běhání je, třeba jen musím počkat, než se dostane z bodu B zpátky do A. Zatím jí poběžím naproti, třeba se brzo potkáme :-).

Soutěž o slovo, ze kterého se vám zježí nejvíc chlupů na těle...

... tak, vzhledem k tomu, že jsem zjistila, že to tu vlastně skoro nikdo nečte, rozhodla jsem se rozhýbat stojaté vody menší soutěží! :-) (ehm...)

Cenu pro vítěze zatím vymyšlenou nemám, což teda není zrovna dvakrát motivační, leč jsem hlava bystrá a něco dostatečně lukrativního, aby se vám kvůli tomu chtělo přemýšlet, ba co víc, aby se vám kvůli tomu v komentářích chtělo rozšiřovat seznam těch "Nejhorších českých slov, ze kterých se vám zježí nejvíc chlupů na těle", dozajista vymyslím. Zatím můžu hodit do pléna pozvání na nějaký to pivo, pro abstinenty třeba kus dobrého žvance...

Aby bylo jasno, o co mi jde, nahodím první trojici, při který se mně osobně otvírá kudla v kapse:

1. hnida
2. cinknout někomu (jakože někomu zavolat)
3. těhulka (jakože těhotná žena)

A jaká je vaše Svatá trojice?! (jedináček, dvojice... atp.)

Testováno na asijských ženách...

...první letáček nafasovala Anička po nákupu lufy v lékárně. Paní za pultem byla štědrá a do papírové taštičky jich nacpala rovnou celou hrst, asi abychom měly co číst. Doma putovala žínka do koupelny a Anička se jala probírat reklamními sděleními.

Jeden z letáčků inzeroval zesvětlující krém (pro ty, kteří nechápu: u nás se mažeme samoopalováky a chodíme do solárka, abychom byli tmavší, na jihu a východě se mažou zesvětlovacími krémy, aby byli tak bílí, jako jsme, ehm, my). Anička ho se zájmem studovala:
"Zesvětlující krém, no super, hele testováno na asijských ženách!"

Jak známo, kdo maže, ten jede... :-)

* poznámku o Asijatkách najdete anglicky na druhé stránce - dle Zajícova rozložení stolu v sektoru B1 pod efektními grafy...