Žirafičí půrko

Nedávno jsem zjistila, že i můj švagr žil dlouhá léta v domnění, že žáci třetí Bé na sebe neberou podobu jen zajíce, ale i žirafičí krabice. Jak objekt, jehož přídomek je žirafičí vypadá, vám neřeknu, bylo to prostě jedno z mnoha matoucích slov, kterými se to (nejen) v lidovkách jen hemžilo.

Tak třeba ten dotyčný, co do lesa nepojede, ani tam nepůjde, protože vyhodnotil, že nebezpečí, že tam narazí na hajnýho, je moc vysoký a ten hajný, ten by mu vzal nejen tu sekyru, co stála dva zlatý, ale i půrko (při ceně tolar za kus se fakt nevyplatí riskovat).

O mikoňovi, kterého mi vyváďaju, případně synkovi-oráčkovi, jenž je domalý, asi ani psát nemusím. Vsadím se, že ti zmátli kdekoho.

No a pak tu jsou tradované historky o zmatení zraků i jazyků.

V rodině Toma je oblíbenou ta o ceduli u jakéhosi kiosku během jakéhosi výletu či cesty kamsi, kde stálo dou-zo-va-né klobásy. Co se pod tou dobrou skrývá si uvědomili až poté, co to můj bystrý muž přečetl tak, jak se mělo - do-u-zované klobásy. Záhada masného výrobku vyřešena!

U nás zase maminka vzpomíná na scénku, kdy přišla tehdy má snad desetiletá sestra ze školy a vyprávěla, že k nim chodí na základu pankáčka. Mamka anarchistického hnutí neznalá nedokázala pochopit, co chudák pan Káčka ve škole dělá.

A co vy, máte taky nějaké své domalé půrko?

Z pařanského doupěte

Ježíšek donesl T. TES: Skyrim. Těšil se na něj jako malej Jarda a už na jaře ztěží skrýval černočernou tmu, která zaplavovala jehho duši pokaždé, když si uvědomil, že vydání koliduje s vyloděním potomka, a ten v jeho vizích naprosto zněmožňoval jakékoliv hraní.

Madlenka sice spí v noci čím dál hůř a míň, ale večery (buším do dřeva jak hluchý dřevorubec) jsou zatím v klidu natolik, že T. by se jako Libuše prostě neuživil. Hraje si. Ehm, hrajeme si. Oba.

Dobře, veřejně se přiznám, že nebýt děsně dospělá a zodpovědná matka, umím si bez problémů představit, že bych u toho zvládla strávit pár dní (týdnů?) v kuse... Úplně nás vidím, jak ve dnech T. volna sedíme každej před svým monitorem a stříháme si, kdo se bude muset obětovat a sjede pro nějaký plastový jídlo do Mekáče.

Jelikož ale jeden musí být neustále na stráži a T. se navíc dušuje, že TOHLE ho konečně donutí udělat čistou instalaci, hrajeme Skyrim u mě. Večer, když Madluška usne, se moje potetovaná postava s obouručním kladivem vydává prolízat dungeony plný nemrtvých, hledat artefakty a prostě bojovat pro větší slávu Seveřanů a Skyrimu. Většinou docela udatně:

J.: "Já hořím! Já hořím!! ... Co to sakra je?! Drááák!!" ... (freneticky) "Co mám dělat? Co mám dělat?!?"
T.: "No já ho většinou rozstřílím z luku a sejmout ho pošlu parťáka..."
J.: "Ééé... Střílet neumím... Tak... Já mu zdrhnu!!"
T.: "A víš, že je to hra na hrdiny?!"

(vím, ale kdo uteče, vyhraje!)

Na autobusové zastávce...

...stojí tři tak deseti, jedenáctiletý slečny. Kriticky zkoumají vyvěšené plakáty. Ten, který poutá na letošní turné Red Hot Chilli Peppers je evidentně zaujal:

A: "No to je hrozný!"
B: "To teda!!"
C: "Děti v Africe nemají co jíst a oni si to hážou na hlavu!!"