pondělí 6. září 2010

Statistika nuda je...

... aneb sečteno a podtrženo:

Počet dní strávených v Turecku: 66 (z toho 50 v Ankaře)
Počet hodin v autobusech: 75
Počet vypitý Efesů: xy (a možná i z)
Počet naběhaných kilomterů: 53

Nebude to také ľahké drahá... část třetí

V pondělí jsme vyrazili na univerzitu, abych si vyzvedla druhou část stipendia - tu srpnovou. Aysun ještě spala, takže jsme se nestihli zeptat, proč po celý Ankaře povlává ještě vetší množství Atatürků, než normálně.
Na univerzitě jsem se dozvěděla, že jsou prázdniny, a tudíž nikdo nepracuje a mám přijít zítra.
Místo pro peníze jsme jeli do Ankamallu a nechali se duševně oblažit Stallonem & spol. - věděli jste, že v Turecku vám v polovině filmu rozsvítí a udělají pětiminutou přestávku plnou reklam? My ne. Docela šok. Vzhledem k tomu, že jsme byli v sále všehovšude čtyři, nezbylo, než se dojít optat kluka před náma, jestli je TOHLE normální?! Prý ano. Jiný kraj, jiný mrav, díkybohu, že u nás jsme mravní jinak!

V úterý pro velký úspěch další výsadek na univerzitu.
Tatil yok, elektrik var... a pro změnu MÜDÜR YOK! Aneb chyběl nám pan ředitel a jeho podpis na lejstru, se kterým se chodí do banky. A kdy bude müdür? Později. Po půl hodině jsem šla prudit znovu. Tak kdy později? Prostě později, je na jednání. No ale já zítra ráno odlítám. Přijďte po obědě, ve dvě.
OK.
Takže kola v bufetu a naposledy se jít podívat na Atatürka a záchodky na kterých pouští Vivaldiho. Tři hodiny čekání nakonec vyplnilo vymýšlení zápletky pro román á la Dan Brown, pro potvrzení naší teorie, že něco takovýho může napsat každej máme před sebou hec - dáme to nebo nedáme? Stačí kotlík, ingredience, kvalitní pseudonym a může se začít klohnit.
V půl druhý jsem vyfasovala papír, vydupala tři patra, nechala podepsat pánka velkomožného, na otázku, jestli se mi Turecko líbí jsem, samozřejmě, vehementně ventilovala svoje vřelé city k jeho vlasti (cokoliv, jen mi dej ten papír!!), a pak už jen dolézt na Sedmou ulici, vyzvednout prachy a hurá - turecká byrokracie je za mnou.

(Skoro) doma je doma

Den osmý - neděle 29.8.2010 - Diyarbakir-Ankara

V sedm ráno jsme dorazili do Diyarbakiru. V noci jsme se shodli, že se po příjezdu vypravíme na letiště a zkusíme zjistit, jestli by nás nemohli hypoteticky dostat do nějakýho dřívějšího letadla, abychom tam nemuseli hnít do čtvrté odpolední, na kterou jsem cacně koupila letenky.
Kupodivu to nebyl nejmenší problém a my se vrátili do Ankary letadle o půl dvanácté. V půl jedné jsme dosedli a ve dvě už byli v bytě.

Za týden jsme urazili přes 3000 kilometrů, spali ve čtyřech městech a pěti hotelích, viděli dva hrady, jedno opevnění, překrásný hory a neskutečný silnice. Vypili jsme víc čaje, než za celý rok dohromady a snědli spoustu mletýho masa ve všech jeho podobách (kromě syrovýho). Svezli se samohyby všech velikostí, stáří i kvality, ve kterých jsme strávili skoro třicet hodin - jen ty řidiči dostávají papíry asi všichni na stejným místě - když zvládají jezdit v protisměru, neblikat a pořádně troubit - protože v turecku blinkry nejezdí, tam jezdí klaksony!

Pak že má den jen dvacet čtyři hodin

Den sedmý - sobota 27.8.2010 - Van-Hošap-Van-Diyarbakir (120 km + 373 km)

Dopoledne se nám podařilo dojet se podívat na vanské kočky - v kotci, s koťátkama. Čeští chovatelé by byli asi na infarkt, ale v rámci podmínek, ve kterých tam psi i kočky normálně žijí, to asi nebylo až tak hrozný - majitel minimálně vypadal, že je má rád.
Po návratu do Vanu jsme usoudili, že přeci jen zkusíme vyrazit na kurdskou pevnost Hošap. Nejdřív se nám úplně nedařilo najít stanoviště dolmušů, odkud jsme měli vyrazit, a když už jsme byli úspěšní, čekali jsme další hodinu a čtvrt, než se vyjelo. Začínala jsem být otrávená, protivná a unavená. Po půl hodině jízdy jsme v jedné z vesnic vyhodili asi stoletou bezzubou bábu s francouzskejma holema a dvěma pytli cementu a pokračovalo se dál. Po další hodině kodrcání po zběsilých kurdistánských cestách (do silnic to má hodně daleko, ono možná i označení cesta je příliš lichotivé) nás vyplivli pod pevností.
Nahoře nás doběhl chlapík v klasickým tureckým úboru: nablýskaných polobotkách, košili a kalhotech a jal se nám vysvětlovat, že na hradě probíhá rekonstrukce a nemůžeme dál, než kolem kusu obvodních zdí. Ach jo. A pro sichr nás celou dobu z deseti metrů sledoval, aby se ujistil, že nikam opravdu, ale opravdu nepolezeme.
Prohlídli jsme si, co se dalo, udělali pár fotek, snědli svačinu a rozhodli se vyrazit zpátky na hlavní silnici a chytit nějaký dolmuš do Vanu.

Jenže nic nejelo, a co jelo, to v Hošapu končilo. Nakonec vedle nás zastavil náklaďák. Řidič vyskočil a doběhl si koupit přes silnici dvě přepravky hroznového vína. Chlapíci, co sedí na fotce za mnou, na něj halekají: "Kam jedeš?" On: "Do Vanu." Chlapi na nás: "Kam jedete?" My: "Do Vanu." Oni na něj: "Vezmeš je do Vanu?" On: "Vezmu." A tak jsme se svezli do Vanu tirákem. Bohužel jsem panu řidiči moc nerozuměla, on neměl trpělivost se se mnou bavit jako s blbcem, takže se veškerá konverzace omezila na sdělení kdo jsme, odkud kam jedeme a odmítnutí kuřiva. Po hodině a půl kodrcání nás vyplivl na kraji Cumhuriyet Caddesi, my slušně poděkovali a bylo to.
V hotelu jsme si sedli na recepci a čekali. Před námi bylo šest prázdných hodin do odjezdu busu do Diyarbakiru a tři hodiny do soumraku, než se budeme moct jít najíst. Tentokrát padla volba na Halil Ibrahim Sofrasi, kam se hrnul poměrně solidní dav místních a volba to byla opravdu špičková. Drazí moji, kdybyste, čirou náhodou, někdy skončili ve Vanu, jděte se tam najíst, stojí to za to!
Na desátou měl být nachystaný shuttle na autobusák, v půl jedenáctý jsme pořád ještě seděli v kanceláři autobusový společnosti a shuttle nikde. Začínala jsem být nervózní (vědět, co mě čeká, byla bych ještě víc), ale nakonec se vše - jako téměř vždycky v Turecku - v dobré obrátilo. Shuttle přijel a na autobusáku jsme zjistli, že zásadní (ne)výhodou míst jedna a dvě, které nám byly přidělené, je fakt, že vidíte perfektně na cestu skrz stejné okno, jako řidič (a nemáte si kam dát nohy). Tom usnul hned za Vanem, já byla s hrůzou v očích vzhůru až na zastávku ve tři ráno. Řidič měl totiž zvláštní zálibu v ježdění v protisměru, nezhasínání dálkových světel a hry na "Pevné nervy" s protijedoucícmu kamiony. Opravdu jsem si říkala, že jestli přežiju tohle, přežiju už asi všechno.

Na Akdamar Vávro, na Akdamar

Den šestý - pátek 26.8.2010 - Van-Akdamar a zpátky (celkem cca 120 km)

Po snídani jsem strávila vroucí hodinku a půl na hajzlíku. Nevím, jestli za to mohl BurgerTurk nebo hrůzy předpředešlé noci, nicméně jsem zvažovala, jak se mi asi pojede na výlet... Nakonec - sláva budiž farmaceutickým výrobkům - jsme vyrazili směr seřadiště dolmušů. Vcelku bez potíží jsme se nacpali tam, kam jsme měli a během pár minut se jelo. Cestou jsme stavěli ve vesničko-městě, kde měli onu památnou Lochnessku na kulaťáku a po hodině jízdy nás dolmušák vykopl u malého mola.
Místní námořníci (nemělo by se jim říkat nájezerníci?!) nám sdělili, že se pojede, až nás bude alespoň patnáct. Už jsem viděla, jak tam budeme sto let čekat a ono ne. Akdamar je evidentně opravdu hodně turistické místo - o co jde? O arménský kostel vybudovaný v roce 921 na ostrově zhruba tři kilometry od břehu.
Cesta lodí byla fajn, počasí parádní, jasno a žádný vedro - Van začínal vypadat jako opravdu povedená destinace.

Samotný ostrov a kostel byl opravdu krásný - a ještě krásnější byl z kopce, na který jsme se na vydrápali, aby byly fotky ještě povedenější.



Cesta do Vanu byla bez větších problémů - na lodi jsme potkali skupinu turistů, z nichž nejvýraznější byl asi dvoumetrový Němec v kraťasech a neskutečně obřích pohorkách do půli lýtek - nechtěla bych být přítomná jejich večernímu zouvání.
Tentokrát jsme pohrdli rychlým občerstvením a nechali si na recepci poradit, kde je nějaká restaurace, která má otevřeno i před soumrakem. Karavanseray byl vcelku dobrá volba za vcelku příjemné peníze.
Večer byl ve znamení naprosto ujetých reality show na arabský mutaci MTv - napadlo by vás, že někdo může uspořádat svému šestnáctiletému spratkovi oslavu narozenin za pět milionů korun?! No, mě do pátku taky ne...

sobota 4. září 2010

Kamarád do deště

Den pátý - čtvrtek 25.8.2010 - Van (3 526,7 km od domova)

Vstávačka v sedm, po přepočítání kousanců i nám nematimatikům došlo, že je cosi shnilého v království dánském, a dokonce i Tom bez řečí vstal v před osmou jsem jak husa do flašky čučela na kluka pro všechno, který se mě naprosto vážně ptal, jak moc se nám ten nový pokoj líbil, že je přeci fakt super! Tak jsem mu řekla, že víceméně jo a to zase vyvalil oči on. Nikdo jiný se kolem recepce nemotal, takže jsme odevzdali klíče, dali mu peníze a nechali se vypustit na téměř liduprázdnou vanskou ulici.
Vydali jsme se k Büyük Asur Oteli, který jsme si vyhlídli včera. A jen co jsme se ubyvatovali, dostavil se opět pocit z Cesty do Indie - já nikam nejdu, tady mají čistý povlečení a polštáře a čistou koupelnu, bééé...
Nicméně když jsme tam jednou byli, mýmu svědomí by nedalo, abychom se tam jenom bohapustě váleli. Je potřeba všechno vidět a hlavně - všechno nafotit! :-)
Za oknem bylo kupodivu pod mrakem, což nás nakonec povzbudilo k výpravě na hrad. Venku bylo vážně neskutečně příjemně, teploměr na ulici tvrdil 28 stupňů - nepředstavitelnej luxus. Na hrad, jak se ukázalo, to bylo docela daleko. Cestou jsme se snažila objevit nějaký obchod, kde by prodávali Efes - všechny byly buď zavřený nebo byly lednici na E. určený přelepený novinama - asi aby to místní dodržující ramadán nesvádělo... Mě to teda osobně akorát štvalo.
Po hodině chůze najednou cesta končila a přecházela v obrovský staveniště, v nějž se přeměnila jedna z hlavních silnic Vanu a ze kterýho by se asi měla výhledově vyklubat v novým, lepším hávu. Nicméně to znamenalo, že jsme si dalšího půl kiláku zašli, než jsme se mohli napojit zpátky v původním směru.
Začínalo poprchávat - u hradu už trochu pršelo, ale to nám ještě přišlo vtipný. Míň vtipný mi už přišlo, že jsme se nemohli zbavit malý žebrající holčičky a její ještě menší sestry. Nakonec jsem jí dala liru, což ve výsledku znamenalo, že se její sestra rozeřvala, že ona chce taky liru. Tsche! Už takhle jsem se zpronevěřila svojí zásadě, že žebrajícím (bez ohledu na to, jestli jsou to zvířata nebo lidi) nic nedávám.
Kromě hradu na kopci je na fotce vidět taky turecký způsob sekání trávy... kdo se otravoval se sekačkou, když to můžete jednoduše zapálit? :-)

Z původního plánu jít se podívat na břeh jezera nakonec sešlo, vzhledem k tomu, že tam byl jednak plot a druhak se nám nechtělo brodit hnojem, co tam byl navezený (jakože doslova). Zaplatili jsme teda tři liry vstupný a začali se drápat na kopec. Z vrchu byl super výhled a poprvý od chvíle, kdy jsme opustili Ankaru, jsem byla opravdu upřímně ráda, že jsme jeli.

Pak ale začalo lejt. Ne normálně tak nějak pršet, ale opravdu lejt jako z konve. Cestičky byly ve chvíli jedna louže, ze svahů se valily proudy a my řešili, jestli počkáme, až přestane tolik pršet shovaný ve vchodu starý mešity bez střechy nebo jestli se nějak pokusíme slízt dolů...


Cestou od hradu Tom houkl za jedním z aut, že by ho taky mohlo napadnout nás třeba svézt... No jo, ale kdo by si vzal dva promáchaný, špinavý jabanče do auta? Nakonec se ukázalo, že jeden Kurd :-). Hned mezi dveřmi nám oznámil, že on je Kurd a cestou vysvětloval, že se sice ve světě říká, že Kurdové vraždili Arménce, ale že to není vůbec pravda a důkazem má být fakt, že na začátku září přijede šest tisíc Arménců na Akdamar na pouť. Chtěl nás svézt na nějaký bazar, ale s díky jsme se nechali vykopnout u Migrosu.
S pivem jsme se stavili ještě v BurgerTurku (ach ano, vidíte dobře, do BurgerKingu přeci můžete jít kdekoliv! Jen ve Vanu asi ne...) a na pokoji zjistili, že nejde proud. Takže jsme skoro potmě pili pivo, žrali hranolky a burgery a já si medila, že ten Van možná nakonec nebude až tak marnej...

pátek 3. září 2010

Appendix II aneb býti tak tureckým opravářem

Jejich práce je náročná a její stopy naleznete všude...
"Když dáš debilovi do ruky kyblík s barvou, natře všechno - včetně plastových komponentů!" Tom

Hogo fogo lustr - variace na "nahoře huj, dole fuj" - dole huj, nahoře... žárovka na kabelu.




Při spaní je třeba nestrkat ruce pod polštář se zbytečnou důrazností, jinak hrozí, že si hrábnete někam, kam jste si nikdy sáhnout nechtěli.

Jak jsem chtěla, aby nás rozsoudila policie

Ráno jsem se vzbudila brzy - téměř hodinu předtím, než začal zvonit budík. Jako vždy za tím byly jisté biologické potřeby (přepokládám, že nejsem jediná na světě, komu se chce po probuzení pekelně čůrat, takže to nemusím nijak zvlášť a obsáhle osvětlovat), jen tentokrát - vzhledem ke vzhledu tamějšího společného sociálního zařízení - se mi opravdu nechtělo vstávat, hledat žabky a potácet se ke smrduté díře. To, že nakonec nebylo zbytí, je asi všem jasné a na devátou jsme sbalení seděli na recepci a čekali na autobus do Vanu. Nikde nikdo, komu bychom mohli zaplatit a dostat z něj pasy. Autobus držel s nagelovaným recepčním basu a taktéž po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Nakonec jsem se už lehce napruženě zeptala muže, který si to sem tam prorázoval recepcí - prý někoho sežene.
Po další čtvrt hodině čekání (žádný bus, žádný recepční), se tam vyloupl tak dvanáctiletý, otýlý chlapeček v oranžovým tričku - že mám zaplatit jemu, složitými počty sečetl třicet a třicet, vrátil nám pasy a ukázalo se, že dědek, který tvrdil, že autobus jeden v deset, měl pravdu.
Před desátou se totiž vyloupl rozespalý recepční a na mou napruženou otázku, kde je sakra ten autobus v devět, co nám včera sliboval, prohlásil, že on řekl v devět deset, což nebylo 9:10 (ach můj omezený středoevropský mozku!), ale 9 až 10 (aneb ze dva ze tři).
Nervózně jsem si četla a počítala: totiž - došly nám peníze a to tak, že jsme prostě neměli na autobus. V Hasankeyfu je jeden bankomat, který - samozřejmě, koho to překvapuje? - nefungoval.
Ve čtvrt na jedenáct se na cestě vyloupl dost jetě vyzerajací autobus - těšila jsem se na standardní klimatizovaný bus se servisem, kterým jsme vždycky jezdili dlouhé trasy - sekla jsem se. Kluk z motelu nás nacpal dovnitř - vedro, smrad, kromě jedný báby v růžovým samej chlap a dvě místa úplně vzadu...

Den čtvrtý - středa 24.8.2010 - Hasankeyf-Van (343 km; 391 000 obyvatel, 1727 m n.m.)

Cesta byla... pekelná. Osm hodin, vedro, špína, stav silnic by byl sna dna samostatný příspěvek - polovinu cesty tvořilo regulérní staveniště - těžká technika, sem tam nějakej dělník, vesmírný krátery v povrchu, prach a sem tam byl vidět vybudovaný most, k němuž nevedla (nejspíš zatím) žádná příjezdová ani odjezdová cesta a jeho funkce bylaa tudíž záhadnou. Záliba místních řidičů v jízdě v protisměru je další prvek, který z cesty do Vanu vytvořil adrenalinovou záležitost. Nechápu to - celá cesta je rozmlácená naprosto stejnoměrně a oni prostě stejnak pojedou v protisměru, aby mohli troubit a blikat na auta, která se snaží je z opačné strany po správné straně a krkolomě zajíždět k pravé straně, kdykoliv je protivník stejně velký nebo větší a je jasné, že v měření sil se nevzdá a neuhne.
Při jediné zastávce cestou se osazenstvo rozdělilo na dvě skupinky - jedna pokuřovala, popíjela limonády a pojídela sušenky, druhá se postila, posedávala kolem a nervózně točila růženec.
Do Vanu jsme se dokodrcali po šesté hodině. A začaly jsme vršit jednu základní chybu na druhou. Totiž: nejdřív nás - utahaný, rozlámaný, dokodrcaný tak trochu dojalo, že se nás chlapíci z autobusu zastávali, aby nám řidič nedával plnou cenu jízdnýho, když jsme jeli jen z Hasankeyfu (poté, co jsme byli svědky toho, jak jeden chlapec hodinu stál! u zadních dveří, jsme byli za naše místa vzadu vděční) a neposlali jsme rovnou do háje týpka, co se na nás pověsil. Tvrdil, že je majitel holičství, a že nás vezme do hotelu kamaráda, kterej je čistej a stojí dvacet lir na noc na hlavu a blablabla - tak jsme s ním šli (chyba č.1). V hotelu jsme si neprohlídli pokoj a rovnou jim tam nechali pasy (obzvláště poté, co jsme se dozvěděli, že ne 40, ale 60 lir na noc - chyba č.2). Na pokoji jsme si říkali, že tam něco smrdí. Nechali jsme tam věci, zjistili jsme, že zdroj smradu je v koupelně, kde byla ve zdi díra a odpad vane jako zdechlá kráva povalující se měsíc na havajský pláži. Chyba č. 3 - odešli jsme se najíst, aniž bychom rovnou řekli, že tenhle pokoj nechceme.
Po návratu z večeře, která byla mimochodem moc dobrá, a obejití několika další hotelů, jsme usoudili, že nám buď dají nesmrdutý pokoj nebo se prostě sebereme a odejdeme.
Nastoupila jsem na recepci a pronesla zásadní větu, která nás s Aničkou v Konye, kdy jsme ji objevily v PK konzervaci, totálně odbourala: Burasi pis kokuyor! Aneb: tady to smrdí! Jen v mutaci Banyoda pis kokuyor - správně, v koupelně to smrdí.
Na recepci tou dobou seděl jakýsi postpubertální hoch, kterýmu sotva začaly rašit vousy, ale už se evidentně cejtil důležitej jako kýbl sra*ek na poušti - nejdřív s námi poslal poskoka, který nebyl o nic starší, než on sám, ať tedy zkoukne, co máme za problém. Chlapec očuchal koupelnu, do odpadu pustil vodu, otevřel okna a řekl: už je to dobrý! Zavřela jsem vodu a smrad se rozlinul pokojem znovu - povídám: to teda fakt není dobrý. On znovu pustil vodu a řekl: musíte to nechta týct - to tu budeme mít puštěnou vodu celou noc?! Ne, přes tohle vlak nejede, chceme jiný pokoj. Všechny další (slovy tři, číslicí 3) pokoje na druhém patře kupodivu smrděly stejně.
Dole jsem jim oznámila, že odcházíme. Chlapec na recepci začal tvrdit, že nikam nemůžeme, že nás mají zapsaný v počítači a musíme zaplatit. To mě naštvalo, protože to bylo skoro jako přes kopírák s Akabou a štěnicovým příbytkem. Tak mu říkám, že zavoláme policajty, ať řeknou, jestli můžeme nebo nemůžeme odejít, když jsme měli všehovšudy dvě hodiny na pokoji batoh a jejich služby nám nevyhovují. Od toho okamžiku začal tvrdit, že mi nerozumí, že musí zavolat managera, že on to nemůže rozhodnout - managerovi se dovolit nemohl a já byla čím dál naštvanější a zoufalejší. Nakonec jsme se šli podívat ještě na jeden pokoj v první patře. Byli tam tři postele, koupelna nesmrděla, ale do čistoty to mělo daleko. Největší perlu ale (prozatím) odhalil Tom poté, co se zavřel v koupelně - u záchodu nebylo splachovadlo - ne že by chybělo, ale prostě tam vůbec žádný nebylo! Spláchnout šlo jedině kreativně sprchou!! ... Celou noc někdo mlátil jako by házel šutry na plechovou střechu. Nádhera!

V ten okamžik jsem se pevně rozhodla, že se musím zaregistrovat na TripAdvisora a tohle zavšivený místo pořádně pomluvit. (Jak jsem si usmyslela, tak jsem udělala... bohužel mi včera přišel mail, že údajně o zařízení nenašli dost informací na to, aby ho zařadili do svojí databáze! Grrrr!!!)