sobota 31. března 2012
Pět ran do klobouku
Už i pátý měsíc se překulil a Madlenka je čím dál míň placatý miminko miminkovatý a čím dál víc miminko-holčička, co se snaži plazit a krásně se zvedá na ručičkách a dál v noci nespí... a já si občas, když moje mantra "tohlejejenobdobí-tohlejejenobdobí-tohlejejenobdobí..." tak docela nezabírá, říkám, jestli je to fakt jen období a jestli z toho někdy (a kdy?) vyroste... budu pak vůbec umět ještě spát?
Totiž, dneska jsem spala necelých šest hodin (nemusím asi podotýkat, že rozhodně ne v kuse) a poté, co jsem ji v sedm ráno (vzbudila se v pět) znovu uložila do kočáru na balkon, jsem reálně zvažovala, jestli půjdu běhat nebo spíš péct dort pro zítřejší návštěvu nebo možná uklízet? Nakonec jsem teda, přiznám se, usnula (a to tak tvrdě, že jsme skoro zaspali odjezd na letošní Hervis 1/2 PIM, kde si taťka jakožto opět jediný zástupce našeho klanu, snažil zuby nehty v děsným větru zlepšit osobák... povedlo se mu to! ale to předbíhám událostem), ale jak mě mohlo vůbec napadnout, že budu dělat něco jinýho?
Nicméně zpět k onomu kulatému číslu, které rodičovstvo v žákovských knížkách zas až tak moc neocení... V březnu jsme vyrazili na hory. Vzali jsme si s sebou mamku, protože lepší au-pair prostě na světě není, a Madlenka byla celou cestu do Rakouska vzorný miminko. Většinu času spala a na místě to zvládala stejně, jako doma - takže jsme nespali, ona dospávala prohoupaný noci přes den v kočárku, který naštěstí tlačila mamka a my se tudíž mohli aspoň na pár hodin věnovat tomu, kvůli čemu jsme tam přijeli.
Schladming se chystal na finále světovýho poháru, takže postupně bylo zavřeno víc a víc sjezdovek navíc v údolí šplhal teploměr vysoko přes deset stupňů a těžkej technickej sníh nebyl zrovna pošušňání. Druhý den odpoledne ale něco málo připadlo a jen škoda, že jsem se do toho pořádně dostala až třetí den a ten čtvrtý byl poslední...
Křemílek zvládl krásně i cestu domů, od Prahy už sice trochu kňourala a pak už i plakala, ale mě někdo přikurtovat zády ke směru jízdy do autosedačky, budu řvát mnohem víc a mnohem dřív.
A máme za sebou první kaši a první mrkev. Apetit měla po kom dědit a evidentně podědila.
Tak uvidíme, jestli nás jednou sní i s dvoukolákem...
Totiž, dneska jsem spala necelých šest hodin (nemusím asi podotýkat, že rozhodně ne v kuse) a poté, co jsem ji v sedm ráno (vzbudila se v pět) znovu uložila do kočáru na balkon, jsem reálně zvažovala, jestli půjdu běhat nebo spíš péct dort pro zítřejší návštěvu nebo možná uklízet? Nakonec jsem teda, přiznám se, usnula (a to tak tvrdě, že jsme skoro zaspali odjezd na letošní Hervis 1/2 PIM, kde si taťka jakožto opět jediný zástupce našeho klanu, snažil zuby nehty v děsným větru zlepšit osobák... povedlo se mu to! ale to předbíhám událostem), ale jak mě mohlo vůbec napadnout, že budu dělat něco jinýho?
Nicméně zpět k onomu kulatému číslu, které rodičovstvo v žákovských knížkách zas až tak moc neocení... V březnu jsme vyrazili na hory. Vzali jsme si s sebou mamku, protože lepší au-pair prostě na světě není, a Madlenka byla celou cestu do Rakouska vzorný miminko. Většinu času spala a na místě to zvládala stejně, jako doma - takže jsme nespali, ona dospávala prohoupaný noci přes den v kočárku, který naštěstí tlačila mamka a my se tudíž mohli aspoň na pár hodin věnovat tomu, kvůli čemu jsme tam přijeli.
Schladming se chystal na finále světovýho poháru, takže postupně bylo zavřeno víc a víc sjezdovek navíc v údolí šplhal teploměr vysoko přes deset stupňů a těžkej technickej sníh nebyl zrovna pošušňání. Druhý den odpoledne ale něco málo připadlo a jen škoda, že jsem se do toho pořádně dostala až třetí den a ten čtvrtý byl poslední...
Křemílek zvládl krásně i cestu domů, od Prahy už sice trochu kňourala a pak už i plakala, ale mě někdo přikurtovat zády ke směru jízdy do autosedačky, budu řvát mnohem víc a mnohem dřív.
A máme za sebou první kaši a první mrkev. Apetit měla po kom dědit a evidentně podědila.
Tak uvidíme, jestli nás jednou sní i s dvoukolákem...
středa 22. února 2012
Kam se ty dva měsíce poděly?
... aneb O klišé, že ten čas děsně letí
Madlenka roste jako z vody. Před pár (dobře, víc než pár) týdny jsem koupila v IKEe krabici, do který skládám věci, ze kterých už stihla vyrůst. Nejdřív jsem tam se slzou v oku uložila velikost 50, která jí byla akorát, když se narodila, možná o chlup větší. S postupujícím (dobrá, ne storpocentním) koloběhem šatstva v bytě (skříň-komoda-Madla-pračka-komoda-krabice...) nezbývá, než přiznat, že:
* naše křehká holčička má na čtyřech měsících 6480 g a měří 63 cm
* ma faldíky i na zápěstí (a moc jí sluší)
* pod lalůčkem vzadu na krku by mohla, kdyby byla hnusnej kriminální živel, pašovat nejen drogy, ale možná i nějakou tu zbraň a nikdo by si toho nevšiml
* má výrazně víc novýho oblečení, než zvládne kdy unosit (o tom poděděném radši ani nemluvím)
* a já se začla vyžívat v jejím strojení (oujé, už je to tady, anoano, spolu s mateřským plurálem, který jsem se dušovala, že NIKDY, ale vážně NIKDY, nebudu používat... takže - půjdeme se přebalit... napapáme se... už jsme se vyspinkali? ... jojo, oujé)
* nespí... teda, ona spí, my nespíme - totiž, z fáze, kdy usínala při houpání na ruce a zvládala pak hezky spinkat v posteli a posléze (když jsme ji s každým otočením budili) v postýlce a budila se jen na krmení (sice čtyřikrát až pětkrát za noc, ale JEN na krmení a já bláhová si tehdy myslela, že TOHLE je to nespaní) vystřídala etapa, kdy pořád ještě zvládla usnout při houpání na ruce, spát v postýlce, ale budila se naprosto vyspalá kolem třetí až čtvrté ráno, oči dokořán a chtěla vstávat. Když se nevstalo, začala plakat a nabírala tak, že nakonec jeden z nás kapituloval a vstal. Ona si hodinku a půl pohrála a odpadla. V té době jsem se považovala za krkavčí matku, neb jsem nebohé robě pravidelně kolem pátý ranní futrovala do kombinézy, fusaku a kočáru a hrkala ji v noční košili a zimní bundě na balkoně... Jenže pak uhodily mrazy a Madlenka ze dne na den přestala chtít houpat na ruce. Co teď? Ke slovu se dostala hacka, závěsná kolíbka... do tý doby nevyužitej kus, kterej jsme den předtím, než se z ní stal právoplatej člen domácnosti, sbalili. Takže teď houpeme.
A každej večer doufáme, že tentokrát už nebude chtít jíst co dvě hodiny a mezitím nebude potřebovat houpat... že nebude vzhůru uprostřed noci a nebude chtít vstávat (což znamená, že je třeba houpat ještě intenzivněji), že bezbolestně metamorfuje v Šípkovou Růženku a my se konečně vyspíme. Včera se to ještě nestalo... tak třeba dneska?
* objevila ručičky, objevila, že jsou dvě, že se dají chytit, dá se nich ledascos vzít a to něco je možný strčit do pusy
* tím pádem se se vším kamarádí zásadně přes pusinku
* a zvládá to už i na bříšku... občas je to trochu boj, ale ona se lehce nevzdává
Madlenka roste jako z vody. Před pár (dobře, víc než pár) týdny jsem koupila v IKEe krabici, do který skládám věci, ze kterých už stihla vyrůst. Nejdřív jsem tam se slzou v oku uložila velikost 50, která jí byla akorát, když se narodila, možná o chlup větší. S postupujícím (dobrá, ne storpocentním) koloběhem šatstva v bytě (skříň-komoda-Madla-pračka-komoda-krabice...) nezbývá, než přiznat, že:
* naše křehká holčička má na čtyřech měsících 6480 g a měří 63 cm
* ma faldíky i na zápěstí (a moc jí sluší)
* pod lalůčkem vzadu na krku by mohla, kdyby byla hnusnej kriminální živel, pašovat nejen drogy, ale možná i nějakou tu zbraň a nikdo by si toho nevšiml
* má výrazně víc novýho oblečení, než zvládne kdy unosit (o tom poděděném radši ani nemluvím)
* a já se začla vyžívat v jejím strojení (oujé, už je to tady, anoano, spolu s mateřským plurálem, který jsem se dušovala, že NIKDY, ale vážně NIKDY, nebudu používat... takže - půjdeme se přebalit... napapáme se... už jsme se vyspinkali? ... jojo, oujé)
* nespí... teda, ona spí, my nespíme - totiž, z fáze, kdy usínala při houpání na ruce a zvládala pak hezky spinkat v posteli a posléze (když jsme ji s každým otočením budili) v postýlce a budila se jen na krmení (sice čtyřikrát až pětkrát za noc, ale JEN na krmení a já bláhová si tehdy myslela, že TOHLE je to nespaní) vystřídala etapa, kdy pořád ještě zvládla usnout při houpání na ruce, spát v postýlce, ale budila se naprosto vyspalá kolem třetí až čtvrté ráno, oči dokořán a chtěla vstávat. Když se nevstalo, začala plakat a nabírala tak, že nakonec jeden z nás kapituloval a vstal. Ona si hodinku a půl pohrála a odpadla. V té době jsem se považovala za krkavčí matku, neb jsem nebohé robě pravidelně kolem pátý ranní futrovala do kombinézy, fusaku a kočáru a hrkala ji v noční košili a zimní bundě na balkoně... Jenže pak uhodily mrazy a Madlenka ze dne na den přestala chtít houpat na ruce. Co teď? Ke slovu se dostala hacka, závěsná kolíbka... do tý doby nevyužitej kus, kterej jsme den předtím, než se z ní stal právoplatej člen domácnosti, sbalili. Takže teď houpeme.
A každej večer doufáme, že tentokrát už nebude chtít jíst co dvě hodiny a mezitím nebude potřebovat houpat... že nebude vzhůru uprostřed noci a nebude chtít vstávat (což znamená, že je třeba houpat ještě intenzivněji), že bezbolestně metamorfuje v Šípkovou Růženku a my se konečně vyspíme. Včera se to ještě nestalo... tak třeba dneska?* objevila ručičky, objevila, že jsou dvě, že se dají chytit, dá se nich ledascos vzít a to něco je možný strčit do pusy
* tím pádem se se vším kamarádí zásadně přes pusinku
* a zvládá to už i na bříšku... občas je to trochu boj, ale ona se lehce nevzdává
sobota 11. února 2012
Čokoládový dort
Na korpus potřebujete:
Na polevu a hoblinky:
Jak na věc
- 115 g čokolády na vaření nebo hořké čokolády, nasekané na malé kousky
- 175 g změklého másla
- 200 g jemného krupicového cukru
- 3 ušlehaná vejce
- 150 ml jogurtu
- 150 g mouky prosáté s práškem do pečiva (1/2 sáčku)
- vanilkový cukr
Na polevu a hoblinky:
- 200 g čokolády na vaření
- 75 ml smetany ke šlehání
- 25 g másla
Jak na věc
1. troubu předehřejte na 190° (elektrickou) nebo 170° (horkovzdušnou). Otevírací kulatou formu o průměru 23 cm vymastěte a vyložte papírem na pečení. Oddělte 100 g čokolády na hoblinky.
2. čokoládu na korpus rozpusťte. Máslo s cukrem a vanilkovým cukrem utřete dohladka. Postupně zapracujte vejce. Přidejte rozpuštěnou čokoládu a jogurt a kovovou lžící nebo stěrkou vmíchejte mouku. Vlijte do formy a pečte cca 25–30 minut, dokud není korpus na dotek pevný. Vyklopte z formy a nechte vychladnout na mřížce.
3. připravte polevu: 100 g čokolády nalámané na kousky spolu s ostatními přísadami rozpusťte.
4. vychladlý dort vyjměte z formy, překlopte jej a ze spodku odloupněte papír. Přelijte polevou a ozdobte.
Nebojte se hoblinek
Čokoládu rozpusťte a pak vlijte do plastové nádobky. Nechte vychladnout a ztuhnout, pak ji vyklopte a škrabkou na brambory loupejte efektní čokoládové hoblinky.
(recept je převzatý z Apetitu 04/2004)
2. čokoládu na korpus rozpusťte. Máslo s cukrem a vanilkovým cukrem utřete dohladka. Postupně zapracujte vejce. Přidejte rozpuštěnou čokoládu a jogurt a kovovou lžící nebo stěrkou vmíchejte mouku. Vlijte do formy a pečte cca 25–30 minut, dokud není korpus na dotek pevný. Vyklopte z formy a nechte vychladnout na mřížce.
3. připravte polevu: 100 g čokolády nalámané na kousky spolu s ostatními přísadami rozpusťte.
4. vychladlý dort vyjměte z formy, překlopte jej a ze spodku odloupněte papír. Přelijte polevou a ozdobte.
Nebojte se hoblinek
Čokoládu rozpusťte a pak vlijte do plastové nádobky. Nechte vychladnout a ztuhnout, pak ji vyklopte a škrabkou na brambory loupejte efektní čokoládové hoblinky.
(recept je převzatý z Apetitu 04/2004)
sobota 28. ledna 2012
Žirafičí půrko
Nedávno jsem zjistila, že i můj švagr žil dlouhá léta v domnění, že žáci třetí Bé na sebe neberou podobu jen zajíce, ale i žirafičí krabice. Jak objekt, jehož přídomek je žirafičí vypadá, vám neřeknu, bylo to prostě jedno z mnoha matoucích slov, kterými se to (nejen) v lidovkách jen hemžilo.
Tak třeba ten dotyčný, co do lesa nepojede, ani tam nepůjde, protože vyhodnotil, že nebezpečí, že tam narazí na hajnýho, je moc vysoký a ten hajný, ten by mu vzal nejen tu sekyru, co stála dva zlatý, ale i půrko (při ceně tolar za kus se fakt nevyplatí riskovat).
O mikoňovi, kterého mi vyváďaju, případně synkovi-oráčkovi, jenž je domalý, asi ani psát nemusím. Vsadím se, že ti zmátli kdekoho.
No a pak tu jsou tradované historky o zmatení zraků i jazyků.
V rodině Toma je oblíbenou ta o ceduli u jakéhosi kiosku během jakéhosi výletu či cesty kamsi, kde stálo dou-zo-va-né klobásy. Co se pod tou dobrou skrývá si uvědomili až poté, co to můj bystrý muž přečetl tak, jak se mělo - do-u-zované klobásy. Záhada masného výrobku vyřešena!
U nás zase maminka vzpomíná na scénku, kdy přišla tehdy má snad desetiletá sestra ze školy a vyprávěla, že k nim chodí na základu pankáčka. Mamka anarchistického hnutí neznalá nedokázala pochopit, co chudák pan Káčka ve škole dělá.
A co vy, máte taky nějaké své domalé půrko?
Tak třeba ten dotyčný, co do lesa nepojede, ani tam nepůjde, protože vyhodnotil, že nebezpečí, že tam narazí na hajnýho, je moc vysoký a ten hajný, ten by mu vzal nejen tu sekyru, co stála dva zlatý, ale i půrko (při ceně tolar za kus se fakt nevyplatí riskovat).
O mikoňovi, kterého mi vyváďaju, případně synkovi-oráčkovi, jenž je domalý, asi ani psát nemusím. Vsadím se, že ti zmátli kdekoho.
No a pak tu jsou tradované historky o zmatení zraků i jazyků.
V rodině Toma je oblíbenou ta o ceduli u jakéhosi kiosku během jakéhosi výletu či cesty kamsi, kde stálo dou-zo-va-né klobásy. Co se pod tou dobrou skrývá si uvědomili až poté, co to můj bystrý muž přečetl tak, jak se mělo - do-u-zované klobásy. Záhada masného výrobku vyřešena!
U nás zase maminka vzpomíná na scénku, kdy přišla tehdy má snad desetiletá sestra ze školy a vyprávěla, že k nim chodí na základu pankáčka. Mamka anarchistického hnutí neznalá nedokázala pochopit, co chudák pan Káčka ve škole dělá.
A co vy, máte taky nějaké své domalé půrko?
neděle 22. ledna 2012
Z pařanského doupěte
Ježíšek donesl T. TES: Skyrim. Těšil se na něj jako malej Jarda a už na jaře ztěží skrýval černočernou tmu, která zaplavovala jehho duši pokaždé, když si uvědomil, že vydání koliduje s vyloděním potomka, a ten v jeho vizích naprosto zněmožňoval jakékoliv hraní.
Madlenka sice spí v noci čím dál hůř a míň, ale večery (buším do dřeva jak hluchý dřevorubec) jsou zatím v klidu natolik, že T. by se jako Libuše prostě neuživil. Hraje si. Ehm, hrajeme si. Oba.
Dobře, veřejně se přiznám, že nebýt děsně dospělá a zodpovědná matka, umím si bez problémů představit, že bych u toho zvládla strávit pár dní (týdnů?) v kuse... Úplně nás vidím, jak ve dnech T. volna sedíme každej před svým monitorem a stříháme si, kdo se bude muset obětovat a sjede pro nějaký plastový jídlo do Mekáče.
Jelikož ale jeden musí být neustále na stráži a T. se navíc dušuje, že TOHLE ho konečně donutí udělat čistou instalaci, hrajeme Skyrim u mě. Večer, když Madluška usne, se moje potetovaná postava s obouručním kladivem vydává prolízat dungeony plný nemrtvých, hledat artefakty a prostě bojovat pro větší slávu Seveřanů a Skyrimu. Většinou docela udatně:
J.: "Já hořím! Já hořím!! ... Co to sakra je?! Drááák!!" ... (freneticky) "Co mám dělat? Co mám dělat?!?"
T.: "No já ho většinou rozstřílím z luku a sejmout ho pošlu parťáka..."
J.: "Ééé... Střílet neumím... Tak... Já mu zdrhnu!!"
T.: "A víš, že je to hra na hrdiny?!"
(vím, ale kdo uteče, vyhraje!)
Madlenka sice spí v noci čím dál hůř a míň, ale večery (buším do dřeva jak hluchý dřevorubec) jsou zatím v klidu natolik, že T. by se jako Libuše prostě neuživil. Hraje si. Ehm, hrajeme si. Oba.
Dobře, veřejně se přiznám, že nebýt děsně dospělá a zodpovědná matka, umím si bez problémů představit, že bych u toho zvládla strávit pár dní (týdnů?) v kuse... Úplně nás vidím, jak ve dnech T. volna sedíme každej před svým monitorem a stříháme si, kdo se bude muset obětovat a sjede pro nějaký plastový jídlo do Mekáče.
Jelikož ale jeden musí být neustále na stráži a T. se navíc dušuje, že TOHLE ho konečně donutí udělat čistou instalaci, hrajeme Skyrim u mě. Večer, když Madluška usne, se moje potetovaná postava s obouručním kladivem vydává prolízat dungeony plný nemrtvých, hledat artefakty a prostě bojovat pro větší slávu Seveřanů a Skyrimu. Většinou docela udatně:
J.: "Já hořím! Já hořím!! ... Co to sakra je?! Drááák!!" ... (freneticky) "Co mám dělat? Co mám dělat?!?"
T.: "No já ho většinou rozstřílím z luku a sejmout ho pošlu parťáka..."
J.: "Ééé... Střílet neumím... Tak... Já mu zdrhnu!!"
T.: "A víš, že je to hra na hrdiny?!"
(vím, ale kdo uteče, vyhraje!)
Na autobusové zastávce...
...stojí tři tak deseti, jedenáctiletý slečny. Kriticky zkoumají vyvěšené plakáty. Ten, který poutá na letošní turné Red Hot Chilli Peppers je evidentně zaujal:
A: "No to je hrozný!"
B: "To teda!!"
C: "Děti v Africe nemají co jíst a oni si to hážou na hlavu!!"
A: "No to je hrozný!"
B: "To teda!!"
C: "Děti v Africe nemají co jíst a oni si to hážou na hlavu!!"
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)