Tak jde čas...

Tak jako písek v přesýpacích hodinách... atd atd, vzpomínáte ještě?


Mělo to asi miliardu dílu, koukala na to moje kamarádka Katka R. a já si pamatuju jenom tři věci: postavy Bo a Hope a to, že už tedy mi to přišlo fakt blbý...

Nicméně jsem asi před týdnem uvažovala, co jsem dělala vloni touhle dobou, a předloni, a předpředloni... a zjistila jsem, že digitální foťáky skrývají své další kouzlo v přesně dataci fotek, kterou není třeba složitě zjišťovat...
Takže: tak jako písek v přesýpacích hodinách, ubíhají i dny našich životů...

23.7.2010 - Češme, Turecko

12.9.2009 (ok, není to přesně na rok, jenže vzhledem k TÉHLE události jsem strávila léto s Pyramidou Toma Martina... modří vědí)

23.7.2008 - Brú na Bóinne, Irsko


23.7.2007 - Ammán, Jordánsko - školní hafla

srpen 2006 - Budva, Černá Hora

Ze Švédska až na konec světa

Den čtrnáctý-patnáctý: čtvrtek-pátek 2-3.6. Stockholm - Nymburk, cca 1500km, 23 hodin

Dopoledne jsme se konečně prošli po Starém městě, došli se podívat do Svenska museet na vikingské zlaté šperky a původně jsme chtěli ještě obhlídnout Vaasu, ale byla tam taková fronta, že jsme se na to vykašlali, odplavili se lodí na Gamlastan, nasedli do auta a vyrazili domů. Podle původního plánu jsme chtěli jet přes Malmö, přespat v Dánsku a v pátek navečer dorazit domů. Z původního plánu, jak už to tak bývá, sešlo. Pak jsme se chtěla přeplavit trajektem z Dánska do Rostocku, ale poslední trajekt v devět večer jsme neměli šanci stihnout, protože hned za Stockholmem jsme se dostali do šílený zácpy, ve který jsme skákali další tři nebo čtyři hodiny (že mají Švédové státní svátek a nejspíš proto všichni ve všední den vyrazili pryč z města, jsme si přečetli na arabským nápise na autoškole kousek za Stockholmem, kde jsme stavěli kvůli sámošce a zásobám na cestu... vivat globalizace aneb praktické využití teoretických znalostí). Nakonec jsme se přeplavili trajektem z Trelleborgu do Sasnitzu a cesta ubíhala prý dobře (já nevím, většinu času jsem prospala), až na nehodu těsně před českými hranicemi na německý dálnici, která ji uzavřela na další dvě, možná tři hodiny. Jak mi při cestě z Čech přišlo, že se na hranice hrabeme celou věčnost, měla jsem tentokrát pocit, že jsme se domů od hranic dostali mrknutím oka - aneb jak je vnímání času stráveného v autě relativní...

Těsně před barákem ukazoval tachometr opravdových nefalšovaných bestiálních 6 666 km celkem.

Bylo to dlouhý, bylo to krásný, bylo to náročný a jsem opravdu ráda, že jsem to mohla všechno vidět.

Blížíme se do finále...

Den dvanáctý: úterý 31.5. Uppsala - Stockholm, 70 km, cca 1 hodina

Švédsko se zjevně rozhodlo, že bude norským fjordům a jezerům konkurovat krásným počasím. Prošli jsme je po Uppsale, Tom mě vzal do školy, ukázal kde byla jeho domovská třída, provedl mě po centru - a je to vážně nádherný město, kde by se dalo bez problémů žít ;-)

Sjeli jsme se podívat na pohřební muldy prvních švédských králů a s těmi (a nanukem) jsme nechali Uppsalu za zády.
... Hodinový přejezd do Stockholmu byl v porovnání s tím včerejším pro srandu králíkům. Tom mě vyložil i s kuframa u hostelu a odjel zaparkovat. Z toho byla nakonec akce na hodinu a půl, protože zaboha nemohl trefit na zakreslený parkoviště. Neustále ho místní hlavní okruh vedoucí kolem Gamlastanu vedl jinam a až na n-tý pokus se mu podařilo najít aparcadero, které mu slečna na recepci zaznačila. Na pokoj přišel uštvanej a naštvanej. Podle původního plánu jsme se chtěli jít projít aspoň po Starým městě, ale moje dvojjediný já toho mělo tak plný kecky, že jsme si zašli do nějaký rakouský hospody na pivo a jídlo a prohlídku Stockholmu nechali na další den.


Den třináctý: středa 1.6. Stockholm

Dneska nás čekal výlet na Birku, někdejší hlavní obchodní centrum viginské éry. V přístavu jsme počkali na loď, krapet nervózně sledovali davy školáků, kteří se trousili kolem lodi, abychom si oddychli, když je našibovali na vedle kotvící plavidlo a na čas vyrazili. Po hodinový plavbě, kdy nám náš průvodce vykládal o zajímavostech, který bylo z lodi vidět, jsme dorazili na ostrov, kde v 8. století žilo až pár tisíc lidí. Zašli jsme se podívat do místního muzea a repliky několika domů vikingské éry (nic moc) a počkali na seřadišti na našeho průvdce - místního archeologa Andrese.

Toho jeho práce evidentně opravdu bavila, takže hodinový výklad utekl strašně rychle a klidně bych ho poslouchala ještě mnohem dýl. Věděli jste třeba, že vikingové ty strašně známý rohatý helmy nikdy nenosili? Že je to vyvrácená teorie, s níž přišli kdysi archeologové poté, co objevili při prvních vykopávkách rohy - no jo, jenže ty rohy byly na pití, ne na zdobení helmic... Nebo to, že mezi Vikingy bylo jen zhruba deset procent válečníků, kteří nosili meč? Zbytek byli obchodníci a rolníci nebo že se v opevněných hradištích nežilo, ty sloužila jen rpo případ ohrožení osady - trochu jako atomovej kryt? Já taky ne :-) Jen škoda, že všechny knížky, které se tam daly koupit, byly švédsky... To bych si moc nepočetla. Po prohlídce jsme si ještě šli poslechnout vedoucího právě probíhajícího výzkumu, Rakušana, který nám povyprávěl o technice scanování terénu, pomocí které je možné zjistit třeba obrysy budov, které na Birce stály před dvanácti sty lety... Pak už byl čas se znovu nalodit a odkolíbat se do Stockholmu.
Z původního plánu podívat se po Starým městě nic nebylo - nějak mě to tahání Housky začíná zmáhat.

Cíl #1 dosažen!

Den devátý: sobota 28.5. Fauske - Stamsund, cca 350 km - 5 a 1/2 hodiny

Ráno jsme vyrazili brzy na trajekt z Bognesu do Ledingenu. Odtamtud už to bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel na Lofoty. A ty nezklamaly - nádherná krajina, mnohem menší provoz, bílý pláže, karibsky modrá voda a už jsem zmínila nádhernou krajinu?
Ubytovali jsme se ve Stamsundu, Tom zjistil, že je to stejný místo, kde bydleli před deseti lety, když tudy projížděli. Pan domácí vypadal jako echtovní vágus, ale byl neskutečně milej - večer, když jsme se vrátili z večeře, za námi dokonce přišel, že nachytali nějaký ryby, opékají je a jestli se k nim nechceme připojit. Vzhledem k tomu, že jsme se zrovna nacpali a já byla zralá akorát tak odpadnout, s díky jsme odmítli.


(půlnoční racek... foceno 0:12)

Den desátý-jedenáctý: neděle 29.5.-pondělí 30.5. Stamsund (NOR) - Uppsala (SWE), cca 1400 km - 21 hodin
Od začátku bylo jasné, že pokud se nám podaří na Lofoty dojet, budeme muset absolvovat šílený přejezd do Švédska. V původním plánu jsme měli jet severně přes Kirunu, přespat v Umeå a pokračovat další den do Uppsaly. Druhý plán hovořil o cestě trajektem do Bodo a následném přejezdu do Švédska s přespáním v Umeå, případně rovnou v cestě do Uppsaly (vzhledem k tomu, že plavba měla trvat pět hodin, počítali jsme s nějakým odpočinkem od řízení na lodi). Tom hledal trajkety už v Trondheimu, v hostelu visely na nástěnce úplně jiný časy. Potěš koště. Nicméně odpolední trajekt měl odplouvat ve čtyři hodiny, takže ráno jsme popakovali věci a vyrazili do místního vikingského muzea - Lofoteru.
V padesátých letech místní zemědělec při obdělávání půdy narazil na pozůstatky vikingského opevnění, protože byl nejspíš hlava osvícená a uměl si to spočítat, vyrostla na jeho pozemku replika vikingského náčelnického domu. Vevnitř si můžete vyzkoušet snad úplně všechno, co k běžnému vikingskému životu patřilo - od bot, přes rukavice, postele, nádobí, helmice až po zbraně. Je to krásný, je to zábavný a místní personál je neuvěřitelně vstřícný.





Prošli jsme se k jezeru, okoukli repliku kovárny a lodí kotvících poblíž a vyrazil na sever do Eggumu, kde začínala stezka vinoucí se dalších deset kilometrů podél pobřeží. Po fiasku s prvním trekem jsme neměli ani náhodou v plánu ji procházet, ale slibovala pozůstatky německého radaru z druhý světový, starý maják a mámo, panorámata.



Z Eggumu jsme vyrazili směrem na východní cíp Lofot, do vesnice s názvem Å. V ní Lofoty končí a dál už je jen moře... Měli jsme v plánu se tam porozhlídnout a vyrazit s dostatečnou časovou rezervou na trajekt.


(vpravo: sušící se tresky v Å)

Přijeli jsme k molu, odkud měl trajekt odplouvat, abychom zjistili, že tam visí úplně jiný jízdní řád a trajket před hodinou odplul bez nás! Bezvadný... Došli jsme se do místní hospodo-kavárno-cukrárny zeptat, jak je to s dalším trajketem, který měl odplouvat za další tři hodiny. Dozvěděli jsme se, že se plaví přes další část ostrovů, bývá hodně plný a ti, kteří nastupují na oněch ostrovech mají přednost před těmi, co nastupují v přístavu, kde jsme stáli... Ale máme prý zkusit štěstí. Ehm, plavba by trvala o tři hodiny dýl, tři hodiny bychom čekali, jestli nás vůbec vezmou - rozhodnutí bylo nasnadě.
Vyrazili jsme zpátky do Ledingenu, věděli jsme, že poslední trajekt do Bognes odjíždí před desátou. Tou dobou jsme už byli na pevnině a vyrazili na jih. Cestou jsme potkali našeho prvního losa. Před půlnoci nás zastavili silničáři před jedním z tunelů s tím, že musíme chvíli počkat - tunel se opravuje a musí projet technika. Silničář nejdřív nechápal, proč mu tvrdíme, že mu norsky fakt nerozumíme ani slovo, obešel auto, podíval se na značku a vrátil se s tím, že když máme vzadu nalepenýho losa, ať se jdeme podívat na jednoho skutečnýho - kousek od silnice se ve svahu u něčí zahrádky pásla obrovský tmavě šedivý zvíře na dlouhých hubených nohou. Nikdy jsem živýho losa v přírodě neviděla, ale z toho jedinýho pohledu mi bylo jasný, proč mají na severu na triku většinu automobilových smrťáků... Tohle když srazíte, skácí se vám tuna živý váhy přímo na kabinu...
Ve dvě ráno Tom zadupl brzy, těsně jsme minuli přebíhající srnu, já řvala, brzdy kvílely, srna brala kramle, co jí nohy stačily. Tak jo. Bylo rozhodnuto, Tom se musí prospat, budu řídit.
Jen co jsem usedla za volant, znovu se rozpršelo, jen co jsem se rozjela, Tom usnul a já minula párek losů. Pásli se vedle silnice a vzhledem k dešti, šeru a faktu, že všechno kolem bylo hnědo-šedý, jsem je zaregistrovala, až když jsem je míjela. Tu noc jsem potkala snad všechny představitele severský fauny - soby (stádo i osamělýho jedince), lišku, zajíce, jakýhosi myšo-rejska (pamětníci mého jordánského střevlíka berou mé zoologické znalosti dávno s nadhledem, vy ostatní se k nim, co se hlodavců týče, směle připojte) a v dálce nejspíš i vlka...
Švédský silnice jsou v porovnání s těmi norskými výrazně četnější a ve výrazně horším stavu - tedy alespoň ty, po kterých jsme jeli my. Vedli nás před hory a přes doly, navigace neustále přeprogramovávala na rychlejší a rychlejší cestu, což nás ve finále přivedlo do situaci, kdy (poté, co jsme se někdy po šestý ranní vystřídali za volantem) jsem se vzbudila a Tom už delší dobu zoufale hledala benzínku. Bylo ráno, občas nějaká vesnice, kde nikdo nepremával a v nádrži vír. Nakonec jsme dojeli s rezervou snad na dvacet kilometrů do městečka, kde pumpa byla a byla i otevřená.
Švédsko nás přivítalo krásným počasím. Po deseti propršených dnech pařilo sluníčko, modrý nebe se nám klenulo nad hlavou a já si po dalším střídáním kurvovala za volantem, protože Švédové jsou na silnicích národ zjevně krajně opatrný, takže na devadesátce jezdí pro sichr osmdesát a ve městě čtyřicet. Však ať si každý jezdí podle svýho, to je v pořádku, ale proboha -hlavní silnici mají krásný odhejbací pruhy prio předjíždění, jen místním asi nikdo nevysvětlil, že to není metr a půl široká krajnice...
Po úmorné, úmorné, úmorné cestě jsme konečně po jedné hodině dorazili do Uppsaly. Původně vybrané obytování bylo plně obsazený kvůli jakýsi konferenci, která tam probíhala, takže se celá cesta protáhla s hledáním místa, kde složíme hlavu, o další dvě hodiny.
Nakonec jsme ale zvítězili. Večer jsme se šli kousek projít, Tom mi ukázal, kde před deseti lety bydlel, kam chodil nakupovat, dali jsme si pizzu vedle koleje a musím naprosto nezaujatě uznat, že v porovnání Preston - Uppsala je naprosto zřejmé, kdo si na Erasmovi vybral líp... ;-)

Sobi za polárním kruhem a fousek

Den osmý: pátek 27.5. Trondheim - Fauske, cca 656 - cca 8 a 1/2 hodiny

Pokoj jsme museli vyklidit nezvykle brzy, zvykle brzy jsme se vyhrabali z pelechu, sbalili věci a vyrazili na snídani. Ta nastavila laťku tak vysoko, že už ji žádný dovolenkový zařízení (včetně mě samotný) nepřekonalo – vážně, velký výběr, spousta dobrých věcí, spousta zvláštních věcí (přiznejte se, kdo už někdy snídal slanečka?) a taky spousta amerických a norských huberťáků na výletě (slečna na recepci tudíž asi nekecala, když včera tvrdila, že nemá žádný dvoulůžek se společnou koupelnou… v duchu jsem se jí omluvila). Na pokoji jsme pobrali věci, Tom se zavřel v koupelně a při čekání, až si odbude, co si odbýt musel, se Houska poprvé ozval tak, jak se měl nadále ozývat s čím větší razancí a pravidelností – třikrát mě nakopl. Začala jsem řvát na Toma, ať hned přijde, že kope, on řval na mě, jak asi může hned přijít, jestli jsem se úplně nezbláznila… Dalších projevů budoucího Messiho jsme se toho dne nedočkali (vědět, že ty kopance opravdu ucítí až skoro o měsíc později, rozhodně bych neriskovala pohled, který jsem odvoláním z oné místnosti riskovala… ehm).

Sjeli jsme do centra. Trondheim vypadá jako krásný město, moc jsme toho z něj viděli, tak proto ta pochybnost. Upravený centrum plný obchůdků a uprostřed katedrála. Největší severská sakrální stavba s průčelím ozdobeným desítkami soch (a na všech našich fotkách taky aspoň jedním norským harantem, který byly na školním výletě, případě francouzskou důchodkyní, kterých tam byla celá loď…).

Katedrála má zevnitř svoje kouzlo, dokonce tu ještě pořád mají normální svíčky a ne tu zhůvěřilost, kdy se vám po vhození eura rozsvítí svíčka elektrická a taky mají v kryptě historický náhrobky. Venku začalo pršet, to asi abychom nezapomněli, kde jsme. Prošli jsme se k řece a pak zpátky k autu. Další zastávka: IKEA. Ano, ano, čtete správně. Kdo zná moji maminku, nediví se, kdo ne, vysvětlím. Někdo chodí n výstavy, někdo krmí racky něco zahradničí. Moje mamka jezdí do IKEy. Taťka, kterýžto je (v rámci zachování komické rovnováhy) až fanatickým odpůrcem modrých krychlí plných do placky rozloženého nábytku, ji tam vždycky odveze a pak si pro ni přijede. Je to pro něj menší utrpení, než tam s ní chodit a kochat se po sto padesáté tím stejným vzorovým obývákem (promiň mami, já ty tvoje pětihodinový výpravy taky nechápu J). V rámci plnění rázného příkazu „nic nevozte!“ jsme zastavili na parkoviště a pobaveně se prošli pražskou, pardon trondheimskou, IKEou – všude je to vážně úplně stejný, jen tady mají zkratky i v dolním patře ve skladu. Nabrali jsme norský katalogy (vsadím se, že na ty se dovozový embargo nevztahuje ;-)) a vyrazili na další úsek cesty.

Pozdě odpoledne jsme dorazili na polární kruh. Byla jsem opravdu vděčná z bergenskýho kulicha a geirangerský rukavice – sníh, vítr a teploměr v autě tvrdil, že je venku něco málo pod nulou. Vyfotili jsme se a vyrazili, abychom o pár set metrů dál musela znovu zastavit, protože přes silnici se motalo… stádo sobů! Nevím jak vy, ale já je nikdy takhle krásně z blízka neviděla.

Pozdě večer jsme dorazili do Fauske, Tom v kempu zaplatil chatičku a já, když jsme vlezli do tý vlhký, studený, smradlavý chatky, která stála víc než kdejakej luxusní hotel v Praze, dostala pravej nefalšovanej hysterák. Tím jsme si odbyli dovolenkový meldown číslo dvě. Předem prozradím, že žádný další se naštěstí nekonal, ale Fauske bylo horší, než první noc ve stanu. Snad jen ten polární den byl zvláštní – když chodíte za noc čtyřikrát čůrat, celkem se hodí, že je pořád světlo ;-).

Den sedmý: čtvrtek 26.5. Geiranger - Trondheim, cca 380 km - 6 hodin

Ráno jsme sbalili a se slzou v oku vyrazili na další cestu, jak se dalo čekat, počasí se umoudřilo a aspoň z vyhlídky nad Geirangerem se podařilo udělat pár povedenějších fotek. Obzvlášť zábavná byla skupina kanadských důchodců, kteří se tam fotili i s průvodcem (hláška o tom, že ti, co jsou "vertically challenged" si mají stoupnout do předu, právem patří do zlatého fondu (dobře, na tu z Černé Hory, jíž na vedlejší dece ležící děvče ohodnotilo místní kadibudky nemá (oba byli cizinci, zjevně každý z jiné země a domlouvali se spolu anglicky, slečnin intenzívní přízvuk sice nenapovídal, odkud je, ale její: "Áj hef nevr sín saš a sink, dér vér šit evryvér!" asi nikdy nebude zapomenuto), ale i tak je dobrá... ). Nafotili jsme fjord a vyrazili směr Trollí stezka a následně Trondheim.



Norsko je prostě krásná země, to mi nikdo nevymluví. Prostě si tak jedete po jedný ze svou nebo tří silnic, který tam mají a asi byste si mohli nechat přirůst kameru nebo foťák k ruce, protože těch úžasných scenérií, který byste si rádi odvezli domů, je kolem nekonečný množství...



Po necelých dvou hodinách jízdy jsme dorazili ke slavné Trollí stezce. Je to zvláštní, ale když vidíte nějakou úžasnou a neobvyklou věc na fotkách mockrát, v reálu už vás to nepřekvapí... Nebo aspoň mě ne. Nad stezkou roste nové návštěvnické centrum, to staré je zavřené až do června, kdy začíná sezóna. Že jsou tu tací, kteří po dvouhodinovém kodrcání v autě nutně potřebují čůrat, je Norům jedno (jako bonus za každý roh přitlučou cedulku, která názorně hovoří o tom, že kdo tam čůrat bude, dva tisíce korun norských pokutu si vyslouží... ehm). Propletli jsme se staveništěm, došli na vyhlídku nafotit a natočit stezku a vyrazili do údolí.



Po dalších pěti hodiních jízdy jsme konečně dorazili do Trondheimu. Pro velký úspěch jsme se projeli tam a zpátky po dálnici, protože mapka, kterou jsem si vzali v Bergenu, byla jaksi krapet stará a původní silnice už dávno nevedla tam, kde dřív...
Ubytovali jsme se v předraženým hostelu, uvařili si ve společnosti pubescentní Amíků a doufali, že zítra by třeba nemuselo pršet...

Sestry, alkoholik a nezaprší a nezaprší...

Den šestý 25.5.2011, Geiranger

Původní plán zněl: pokud bude ráno hezky, zůstane ještě další noc. Ráno bylo pod mrakem a poprchávalo... Zůstali jsme další noc. (Čert vem Sázavu, tady bych chtěla mít chatku... ;-))

V průvodci psali cosi o několika snadných turistických trasách, jednu jsme potkali cestou z kempu do Geirangeru, odkud jsme měli v plánu vyrazit na plavbu lodí po fjordu.



Cestička jako malovaná, není-liž pravda? Představila jsem se, jak se tam s břichem drápu mlázím a usoudila jsem, že norský snadný treky pro celou rodinu vzdávám, jsou věci mezi nebem a zemí, na který nemám a je na čase si to začít připouštět...

Cestou se rozpršelo o něco víc a v turistickým centru jsme se dozvěděli, že loď vypluje na vyhlídku jen co přibude aspoň ještě jeden člověk, že je nás (i s námi) zatím pět... Nakonec se připojil ještě rozhádaný pár a mohlo se vyrazit. Plavba byla krásná, jen lilo a lilo a přeci jen tmavě šedá voda na pozadí světle šedé oblohy tolik nevynikne... Nicméně jsme viděla věhlasný vodopád Sedm sester, ze skály na opačné straně se hrne Nápadník, který se podle legendy postupně dvořil všem sedmi sestrám, jedna za druhou mu daly košem a on se na to konto uchýlil z žalu na dno láhve, na důkaz čehož je ve vodopádu dodnes patrný její obrys.



Celá plavba trvala něco přes hodinu, kromě vodopádů jsme viděli i zrekonstruovaný původní usedlosti bláznivých rodin, které žili až do počátku minulýho století odříznutý od světa na loukách uprostřed skal nad fjordem (jedni měli deset dětí a druzí museli ty svoje uvazovat na provaz, aby jim nepřepadly z útesu...).

Opravdové krásy Geirangeru jsme obdivovali vlastně až další den poté, co jsme se vyšplhali po silnici vysoko nad něj, ale i zbytek dne strávený v mém případě téměř nicneděláním, byl vlastně prvním a posledním dovolenkovým dnem na cestě - Geiranger si tak vysloužil hned po Lofotách stříbrnou medaily za druhé nejkrásnější místo na cestě...