Přes hory, přes doly

Den pátý: úterý 24.5. Bergen - Geiranger, cca 450 km - 7 hodin

... mé zlaté parohy, kde se pasou, Smolíčka Pacholíčka... no, znáte to. Ráno jsem spakovali věci a vyrazili do místního akvária na vodní živoučichy - hlavními atrakcemi je drezúra a krmení a tučňáků a lachtanů, což jsme ale neměli šanci vidět (neb jsme tam byli moc brzy a čekat jsme tam nechtěli). Zaparkovali jsme v podzemních garážích u akvárka a šli poctivě zaplatit parkovný (kdo by si tak lajsnul nechat si odtáhnout auto v Norsku?). Tom hodil do automatu čtyřicet korun (sazba na dvě hodiny (nezapomínejte, že norská koruna není česká koruna, násobte třemi ;-)) a nic. Většina automatů, včetně benzínových pump atp. je na severu na karty. Jakmile nemáte kreditní kartu, jste v řiti, protože normálními penězmi prostě nezaplatíte. No, takže milý automat spolkl peníze, ale lísteček vydat nechtěl. Tom vztekle zalomcoval tlačítkem storno a do korýtka se vysypala hromádka mincí. "No paráda, člověk tam hodí dvě krásný dvacky a vypadne to zpátky v korunách...!!" Ehm, koruny vypadaly, to je pravda, jenže s nima i pětikoruny, desetikoruny a dvacky - suma sumárum jich bylo stočtyřicet ;-) (aneb takhle se na to musí! V rámci úspory jsme vyzkoušeli to samé na druhý automat v garážích, ten ale výherní nebyl).
Tuleni, tučňáci a hromada různých rybek v akvárcích byla super, stejně jako krokodýli a žraloci. Z akvárka jsme vyrazili za kulturou hrubšího zrna do místního muzea. Inzerovali, že mají Picassa, Miróa, Riveru... Ehm, hlavně měli ale Dahla, Johana Christiana Dahla. Že vám to nic neříká? Nebojte, nám taky ne. Po hodině jeho krajinek, krajinek a krajinek nám říkal tedy až moc a já zjistila, že mě výtvarný umění asi nebaví tak, jak jsem si celý život myslela. Přesunuli jsme se do druhý budovy, kde mělo být (kromě další kolekce Dahla) i moderní umění. Ehm, no, řekněme, že podle tohohle klíče je mega umělec i Tom (a přítomní památné scénce "a co to má být? Je to zvíře rostlina nebo věc?!", kdy jsem se zoufale snažila vyhrát v Aktivitách a můj muž vymalovával Disneyland, si umí živě představit, co tam asi muselo viset). Největší úspěch sklidil obraz "Višňový sad" což byla změť zelených a červených čar - stejně dobře to mohl být vyvržený divočák... ale Sad se Tomovi natolik líbil, že se při vzpomínce na něj chechtal ještě další týden...
Tak jo, třetí budovu muzea jsme nechali Bergňanům a těm, co umění, na rozdíl od nás, dokáží skutečně ocenit, šli do auta dojíst zbylý řízky (vivat Čechy!) a vyrazili na další část cesty.
Během pár hodin jsme se vyšplhali do hor, kde se začal padat déšť namixovaný se sněhem, pak už jen sníh, pak se okolo objevily sněhový bariéry a já začla hysterčit, že máme letní gumy, že dostaneme smyk, že že že - chumelilo víc a víc a já si říkala, že to přece nemůže být pravda, že je konec května a tohle má být jako co?! Nakonec jsme se, jak to tak bývá, vydrápali na vrchol a začli klesat. Přestalo sněžit, závěje zmizeli a před námi se objevilo údolí s duhou. Nekecám, jak z pohádky...



Dole v údolí jsme našli průběžný cíl naší cesta - starý dřevěný kostel. Nakonec jsme si ho prohlídli jen z venku - jsme lakomý Barky, pro korunu bychom si nechali koleno vrtat a za vstup do kostela dvě stovky na hlavu nedám (ehm, můžu to svést na své židovské předky nebo to bude těžce politicky nekorektní?)... Kostel byl krásnej a abychom snad nezapomněli, kdeže to jsme, začlo lejt... zase.



Od kostela přes pár dalších trajektů a silnic jsme se v osm večer začali šplhat přes hory nad cílovou stanici toho dne. Jestli jsem měla předtím pocit, že chumelilo a bylo tam hodně sněhu, Norsko se mě rozhodlo přesvědčit, že to umí ještě líp, víc a houšť. Závěje se nám tyčily nad hlavama, chumelilo jak blázen, cesta na vyhlídku nad fjordem byla pro sníh uzavřená a Tom se smál, že tady, když tu projížděli před deseti lety, bylo jezero a možná sem tam nějaká sněhová čepička, se kterou se fotili, jako s unikátem...
Do kempu jsme přijeli před devátou. Podle informací na webu měli mít otevřeno do devíti, jenže nikde ani noha a na recepci info o tom, že v osm padla cihla. Ve vedlejším kempu byl aspoň telefon, na něm sice prý záznamník informoval volající o tom, že mají poslat email (ehm, no není to bezva?!), ale z první chaty vylezl chlápek, jenž se ukázal bytí majitel, Tomovi dal klíče od poslední volný chatky a mohli jsme se jít vypakovat. Třikrát hurá, protože jsem toho začínala mít docela dost. Chatka byla krásná, na dvě noci se mi splnil sen o bydlení ve srubu. Hezčí bydlení jsme za zbytek cesty opravdu neměli.



Čím víc se blížíme k polárnímu kruhu, tím dýl je světlo. Je to zvláštní, když si můžete ještě v deset bez lampičky v klidu číst...

Det ofte regner i Bergen...

... je jediná věta, kterou si jeden můj kamarád odnesl z kurzů norštiny, že je pravdivá a že tvůrci učebnice věděli, proč ji zařadit, bylo z naší návštěvy Bergenu patrné... ale nepředbíhejme

Den třetí: neděle 22.5.2011 Stavanger - Preikestolen, Lysefjord - Bergen, cca 300 km
Ráno jsme spakovali stan a vyrazili směr místní přírodní unikát: placka na skále vysoko na Lysefjordem. V průvodci psali, že je to trošinku náročnější trek, tak jsem si řekli, že to zvládneme, přinejhorším to půjdeme dýl... Přeplavili jsme se trajektem, zaparkovali, spakovali batůžek a vyrazili. Nejdřív jsme potkali pár norský dětí, pak i důchodce, tak jsem si říkala: paráda, když to dají oni, dám to v pohodě i já. Ehm... Řekněme, že norská představa toho, co je pohodový trek se notně liší od té naší. Poté, co jsme se dvě hodiny drápali po kamenech do kopců strmějších než naše Sněžka jsem toho začínala mít dost. Jenže... mně prostě vytahování bílý vlajky jde strašně blbě. Nakonec na ni došlo - kousek od cíle. Prostě jsem nemohla - je to hrozný, ale je to tak. Ale bylo tam krásně...



Na cestu dolů nám navíc začlo výživně pršet a to jsem si teda pěkně nadávala, že jsem lezla, kam jsem neměla, že určitě na nějakým kluzkým šutru upadnu a ublížím Houskovi a budu si to nadosmrti vyčítat... no, byly to dlouhý dvě hodiny, než jsme dolezli zpátky k autu a nikdy jsem asi nebyla tak ráda, že je nějaká cesta za mnou, jako teď.

Nalodili jsme se a vyrazili směr Bergen - na trajekt jsme museli chvíli počkat, ujel nám před nosem, ale další jsme už pak stíhali parádně. V Bergenu jsme se ubytovali v místním hostelu, odbarvený chlapec na recepci nám po dvacetiminutovým čekání milostivě vydal klíče, abychom v pokoji zjistili, že tam není uklizeno... Takže další přesun. Tom natahal kufry, já hrdině vybalila konzervy, o půl dvanáctý v noci jsme zbouchali slepici na paprice a padli za vlast.

Den čtvrtý: pondělí 23.5.2011 Bergen

A jsme u toho: det ofte regner i Bergen - v Bergenu často prší. A taky že jo. Navíc je tam teda dost zima. Na poledne jsme se vydali na obhlídku města, centrum Bergenu je krásný - starý kupecký domy, přístav, trh s rybami...



dali jsme si místní rybu a já se jala dospávat včerejší výšlap...

Napnout plachty, vyrážíme!

Cíl: průběžný
Složení posádky: já, Tom a Houska
Doba: dva týdny
Den první: pátek 20.5.2011 Nymburk-Hirsthals, 1 195 km

Hurá, hurá - vyrážíme! Po pekelném květnu, který utekl ve znamení hasaní řeřavých uhlíků zbylých po termínech jednotlivých povinností přišla odměna v podobě, ehm, "odpočinkové" dovolené. Těšila jsem se jak harant na Ježíška, koneckonců jsem už půl roku doma... Spakovali jsme auto a po obědě vyrazili. Přes Prahu na Berlín, Vávro.

Vzdálenosti jsou opravdu relativní. Cesta na hranice mi přišla nekonečná, cesta z hranic o čtrnáct dní později uběhla jako nic.

Jaký jsou dálnice v Německu asi většina z vás ví, jaký jsou v Dánsku vám nepovím, protože jsem velkou část prospala. Probrala jsem se až těšně před přístavem v Hirsthalsu, kdy Tom stál na brzdách a uprostřed silnice se o druhé hodině ranní motala srnka jak při návratu z pohostinství, které navštívila pod heslem, které razily dvě zvířátka v jednom tříobrázkovém komiksu: "ať vypijeme kolik chceme, domů půjdeme beztak po čtyřech"...

Noční lodní terminály jsou přízračný místo, náš trajekt do norskýho Stavengeru měl odplouvat až v půl devátý ráno s tím, že check-in byl vypsaný na sedmou. Jediný, kdo se ve stejnou dobu jako my u terminálů zmateně přesouval, bylo auto slovenských braťou. Nakonec jsme nezávisle na sobě zaparkovali před (nejspíš) jediným hotelem, uvelebili se v autě, jak jen to prostor fabie dovoluje (vytáhnout si z kufru polštář - myslím tím normální polštář - je frajeřina, přidat k němu i čtyřiceti centimetrovou plyšovou ovci ve věku - kulantně řečeno - značně vyšším, než by se při takové akci očekávalo, to zvládnu nejspíš jenom já...) a pokusili se k rannímu check in prospat.

Den druhý: sobota 21.5.2011 Hirsthals - Stavanger, 384 km po vodě

Pluli jste někdy na lodi? Na velký lodi? Já do dneška ne. A po dnešku vím, že ze mě námořník fakticky nikdy nebude.



Vystáli jsme frontu, počkali, až vyvozí z lodi všechny návěsy, znovu si počkali na palubě, než nám připraví kajutu (ano, měli jsme vlastní kajutu... teda, ona to není žádná frajeřina vzhledem k tomu, že na takhle dlouhé plavbě vás bez kajuty plout nenechají) a pak konečně omrkli, jaký prostor nám byl přidělen. Upřímně mě to příjemně překvapilo, v kajutě byla dokonce vlastní koupelna a záchod - čistý, hezký, jen houpat by se to nemuselo... Jak moc mi bude po devíti hodinách vadit jsem ještě netušila, takže jsem se v klidu umyla, houpání mi zatím přišlo docela legrační a jelikož spaní v autě vedle možnosti vyspat se v posteli jaksi neobstojí, zalehli jsme na matrace s tím, že dospíme, co jsme v noci naspat nezvládli.
Po poledni jsme vyrazili ten náš Titanic obhlídnout. Z horních palub výhled na nekončný Severní moře, pod námi kromě dalších a dalších kajut taky nějaká ta hospoda, duty free shop, diskotéka... A venku zima, aspoň nepršelo - v tu chvíli jsme to dostatečně neoceňovala, zpětně po dalších x propršených norských dnech tenhle fakt kvituju v kombinaci s posledními dvěma hodinami plavby dvojnásobně...



Po odpoledním spánku, který nám měl dle filosofie Kocoura z Červenýho trpaslíka zajistit dostatek sil na hlavní spánek dne, jsem se vzbudila s tím, že mi není zrovna dvakrát do skoku. Vzhledem k tomu, že jsem byla v osmnáctým týdnu a dál jsem aspoň jednou denně blila, to nebyl tak neznámý stav, jako třeba ještě před půl rokem, jenže zcela mylně jsem ho identifikovala jako převlečený hlad (když už to pivo nemůžu, že) a sežrala jsem kus sekaný od maminky. Přátelé, kamarádi - poučte se z mých chyb - plavba na lodi + žaludek v krku + houpání = mořská nemoc - a ta fakt převlečený hlad není. Ušetřím vás nechutných detailů, jak rychle jsem sekanou sežrala, tak rychle jsem ji poslala dál do útrob lodní kanalizace, což vzbudilo Toma a protože je to můj milovaný muž v dobrém i zlém, rozhodl se nejspíš, že mě v tom nenechá samotnou (aspoň on má ve svém věku tolik rozumu, že sekanou pohrdl). Do přístavu zbývaly dvě hodiny a my se museli z kajuty přesunout se všema věcma na hlavní palubu. Tam už to nevydržel ani Tomův žaludek a pohled na naše zelené maličkosti zhroucené v zelených křesílkách musel být opravdu impozantní. Zbývající dvě hodiny jsem strávila v kleče před plastovým oltářem a takhle pomalu se čas vlekl naposledy při státnicích...
Nakonec přišlo vysvobození v podobě přístavu, nasedli jsme do auta a vyrazili do vyhlídnutého kempu. Nepršelo. Teplota: 8,5 stupňů Celsia. V kempu jsme postavili stan, zjistili, že mezitím zavřeli recepci a tudíž si nemáme kde koupit žeton na teplou vodu ve sprše (což se ale vyřešilo opravdu promptně - totiž: nevím, jestli to byla nějaká trapná forma mysoginní diskriminaci, každopádně v pánských sprchách byly dvě, které fungovaly i bez žetonu, takže mi Tom držel dveře a já se umyla tam, kam bych se normálně dobrovolně nijak extra nehrnula)... Okoukli jsme stezku kolem místního rybníka a empiricky zjistili, že jsme se opravdu o nějaký ten kousek k severu posunuli - ještě v půl jedenáctý by se dalo v pohodě bez baterky číst. Ještě ve spacáku jsem měla pocit, že se ta země pode mnou snad nikdy npeřestane houpat, ale nakonec asi přestala, protože se mi podařilo usnout a nebýt norských ožralů, kteří si v noci krátili cestu přes kemp a bavili se demolováním laviček (kreténi jsou všude stejní), možná bych se byla bývala i docela dobře vyspala.
Poznatek z prvních dvou dní: navzdory celoživotní lásce k vodě chápu boží záměr - k přesvědčení, že kdybychom měli létat, máme křídla se připojilo další: kdybychom se měli dlouhodobě pohybovat po vodě, měli bychom ploutve...

Už zase běhám přes psí louže...

... jak to vlastně s tím běháním v těhotenství je?

Jedni (většina) vás budou přesvědčovat, že je to špatné, rizikové, neprospěšné (a tak dále, doplňte tolik negativních adjektiv, kolik vás napadne), druhá skupina pokrčí rameny, případně si ťukne na čelo, ale dál nebude vaše odhodlání komentovat, no a osoby ze skupiny třetí (téměř neomylně z řad běžců) vám záměr schválí s tím, že super, pokud se dvojjedinec dostatečně přizpůsobí aktuálnímu stavu.

A tak se přizpůsobuju.

Už v době, kdy o nějaký Housce ještě nemohla být ani řeč, jsem řešila, že bych ráda, až jednou houskový období nastane, s běháním nepřestávala. Pročetla jsem na ne netu kde co a v kombinaci s informacemi z knihy Running and Pregnancy mi z toho v zásadě vyšel jednoduchý vzoreček: tepovka v aerobním pásu + zvýšený příjem tekutin při výkonu + dostatečné naslouchání vlastnímu tělu = bezproblémové běhání i s outěžkem.

No jo, jenže ono se to snadno řekne, ale praxe je (jako vždy?) někde úplně jinde.

Než jsem stihla doléčit koleno, začlo mi být někdy v sedmým týdnu pekelně blbě. Když píšu pekelně, myslím tím p*e*k*e*l*n*ě - tři týdny nejhorší kocoviny mýho života vystřídaly naprosto kontraproduktivní prozvracený dny, kdy mi představa jakýhokoliv pohybu dělala hodně zle. Skoro se slzama v očích jsem vyprala běžecký oblečení a uklidila ho do skříně s tím, že se uvidíme nejdřív za rok (jeden výběh jsem zkusila někdy v devátým týdnu, jen co jsem se začala hýbat, vylítla mi tepovka až do nebes, většinu z ucmrdaných čtyř kilometrů jsem ušla a místo radosti to celé bylo akorát k vzteku).

Jenže... pak tenhle stav začal pomalu povolovat a já vyrazila aspoň plavat. A stejně jako náš prapředek vylezl z vody na souš, vydrápala jsem se z ní i já a běhám. No, běhám... řekněme bez obalu že se závratným tempem km/12 a více minut ploužím v zajetí tepáku místním lesoparkem, ego řve jak na lesy, ale endorfiny se vyplavují a o co trapněji se cítím, když potkám nějaký óbéčko, o to zářivěji se na něj usmívám. Jako další obranný prvek jsem si koupila hezký hodně barevný kalhoty, do kterých se v pohodě vejdu a ještě barevnější nátělník (přičemž je na mě konečně vidět, že jsem těhotná a ne tlustá - aspoň doufám :-D), ignoruji našeptávající hlásek "přidej, přidej" a snažím si i to ploužení užívat. Zatím to jde - jen jsem fakt nečekala, že touhle dobou budu s během začínat, spíš jsem předpokládala, že budu pomalu končit.

No, takže v praxi se znovu ukázalo, že chci-li pánaboha pobavit, řeknu mu o svých plánech ;-).

Pražský 1/2maraton očima diváka

Aneb jak jsme byli fandit devíti a půl tisícům borců.

Jestli si dobře vzpomínáte (a já o tom nepochybuju), dostal ode mě tatínek k Vánocům startovné na 1/2PIM, abych v tom nebyla sama. Nakonec v tom zůstal sám on a popral se s tím opravdu ukázkově.

Ale nebudeme předbíhat událostem. Ve čtvrtek před závodem jsme se sešly s Aničkou a vyrazily vyzvednout startovní balíček s číslem, trikem, a jak se ukázalo taky hromadou létáků. Protlačila jsem se davem pro triko a nezbývalo než čekat na sobotu, až ráno náš rodinný Abebe Bikila dorazí. Už v metru jsme potkávali běžce a běžkyně - oblečené s přišpendleným číslem. Taťka se tvářil ledově klidně. Nechápala jsem. Já bych byla vyklepaná jak ratlík a natěšená jak harant na stromeček.

Kolem Rudolfína se houfovaly davy. Mysleli jsme, že budeme muset běžce před vstupem do zázemí opustit, ale ukázalo se (k nelibosti některých běžců - jak jsem se později dočetla na netu), že můžeme jakožto psychický doprovod všude a počkat s ním až do začátku závodu. Podařilo se mi spojit se i s Aničkou - byli s Honzou ještě na cestě a domluvili jsme se, že se před závodem sejdeme.



Taťka se převlíkl, uložil si pimácký (letos prý v porovnání s loňským ročníkem o poznání hezčí) batůžek do šatny a přesunuli jsme se k právnický fakultě a čekali. Na Aničku s Honzou a taky na začátek závodu. Bylo krásně, možná až moc velký teplo, běžci se houfovali a houfovali, nakonec se objevila i Anička s Honzou.

Před dvanáctou se odešli zařadit do koridorů a my se chystali na přejezd na Palačák, abychom je chytli, než přeběhnou přes Vltavu na Smíchov. Pohled na vlnící se dav v ulici 17. listopadu byl neskutečný - jak musí vypadat dav před startem Newyorskýho maratonu?!




A pak to šlo ráz naráz, ozvala se Vltava a my vyrazili na metro. Na Palačáku jsme taktak chytili Aničku s Honzou, taťka se držel statečně, všichni makali, okolo spousta diváků a všichni - mlčeli. Nikdo netleskal, nikdo nepovzbuzoval - chvíli jsme to zkusila a přišla si hloupě. Taťka proběhl a my vyrazili na druhou stranu řeky, abychom je chytli, až poběží po nábřeží a budou směřovat do Libně.

Anička s Honzou byli na nás moc rychlí, tak jsme viděli aspoň taťku. Tady už jsem se fanouškovsky trochu víc osmělila a aspoň celých patnáct minut, co jsme tam stáli, tleskala. Kolemstojící na mě koukali trochu nechápavě, někteří běžci kvitovali a já se nad nima všem dojímala jak stará bába.

Poslední přejezd směřoval na Invalidovnu, kde už ve fanouškovských řadách zabrali místo Alča s Honzou a Jolankou. Aničku s Honzou jsme chytli jen tak tak, makali neskutečně, vypadali, že mají sílu minimálně ještě na jeden půlmaraton :-).



Taťka makal jak blázen, všichni do toho dávali všechno a já se dál dojímala a začínalo mi být líto, že už vlastně přejedeme do cíle a bude po závodou (je mi jasný, že ne všichni na tom 17. kilometru sdíleli moje pocity ;-).

V cíli jsme chytli taťku, Anička s Honzou byli na nás moc rychlí.

Taťku jsme našli tam, kde jsme se rozloučili - s medailí, fólií a taštičkou s pitím a pomerančem. Podařil se nám sejít i s Andulkou a Honzou (taky omedailovanými s úžasnými časy pod 1:50 (omlouvám se, ale nevím jistě, jestli Honza běžel 1:48 nebo 1:49, tak se radši budu tvářit, že to nechci takhle do detailů ani v nejmenší rozebírat :-)).



Teplo si vybralo svoji daň - podle toho, co taťka říkal, by to chtělo ještě jedno občerstvovačku nebo osvěžovačky, teplo veliký, pití málo. Hodně lidí zkolabovalo, sanitky houkaly a z chudáka, kterýho pacifikovali saniťáci před fakultou úplně dezorientovanýho, běhal mráz po zádech...

Nicméně: závod byl i z pozice diváka nádhernej, všichni podali neskutečný výkon, klaním se před vámi až k zemi a doufám, že příští rok se k vám připojím ;-).

Jak jsem se učila vařit

Minulý týden se mi v noci zdálo, že jsem kostila kuře - nastal čas popsat, jak bylo v Prakulu.

Ne že bych neuměla vůbec vařit, to zas ne, ale žádnej učenej z nebe nespad (jen ty blbce jako kdyby shazovali), takže jsem nadšeně udala dárkový kupón (díky Tome) a sedmnáctého března vyrazila do Pražského kulinářského institutu na kurz "Masa a omáčky" pod vedením Radka Šubrta.

Samotná výprava na opačný konec Prahy mě trochu děsila vzhledem k tomu, že dál ráno za ránem vesele objímám záchodovou mísu, sleduji stav odpadní roury a snažím se v kaskádě zvuků co nejvěrnějc napodobit Gluma, v autobuse stoupá moje spotřeba žvejkaček a bonbónů exponenciální řadou a jenom cestu do Prakulu IDOS odhadl na padesát minut. O čtyřech hodinách, které měl kurz trvat a které jsem měla odstát ani nemluvě.

Prakul sídlí v Suchdole ve čtvrti plný vilek a baráčků, která spíš připomíná vesnici, než Prahu. Dorazila jsem s čtvrthodinovou rezervou. Vevnitř mě uvítal pan majitel, představil se mi, podal ruku a začal nabízet, co si dám k pití - víno? S díky jsem odmítla. Tak vinnej střik? Říkám, že nemůžu. On: miminko? Jo. A on: No to je úžasný! To bude silnej ročník gurmánů, co týden tu máme nějakou těhotnou, to je skvělý, to bude prakuláčků... :-) Dostala jsem čaj a sedla si mezi ostatní nemluvné účastníky zájezdu.

Až na jednu duši se dostavili všichni a mohlo se začít. Každý si vybral jedno pracovní místo, vyfasovali jsme zástěry a recepty a mohlo se začít.

Jako první byla na řadě

Nadívaná křepelka s máslovou zeleninou a bramborovou kaší, smržová omáčka

Suroviny: křepelka 4ks, máslo, bylinky
Na fáš: kuřecí maso 0,5 kg, smetana 200 ml, lanýžový olej, vejce 1 ks
Na máslovou zeleninu: mrkev, řapíkatý eler, máslo, bílé víno, sůl, pepř
Na bramborovou kaši: brambory 1,5 kg, máslo 0,5 kg, smetana 33% 500 ml, sůl, řeřicha na ozdobu

Postup:
Na fáš: Kuřecí maso rozmixujeme společně s vychlazenou smetanou, lanýžovým olejem a vejsem dohladka. Necháme odležet.
Na máslovou zeleninu: Mrkev a řapíkatý celer nakrájíme na nudličky. Na pánvi rozpustíme máslo a zeleninu na něm orestujeme. Přilijeme víno a zeleninu podusíme. Dle chuti osolíme a opepříme.
Na bramborovou kaši: Brambory oškrábeme a v osolené vodě uvaříme doměkka. Přidáme máslo, přilijeme smetanu a vymícháme kaši. Dle chuti osolíme.
Na křepelku: Křepelku vykostíme a naplníme fáší. Nadívanou křepelku vložíme na pekáč, přidáme bylinky a pečeme v troubě rozehřáté na 180°C asi 15 min.

Přírodní omáčka z kostí
Suroviny: cibule, máslo, tymián, bílé víno 0,2 l , hladká mouka 2 polévkové lžíce, kosti z křepelek
Postup: Kosti k křepelek orestujeme. Cibulku najemno nakrájíme. V kastrolu rozpustíme máslo, přidáme cibulku, tymián a orestujeme. Zalijeme vínem a vyrestujeme na tuk. Přidáme mouku a orestujeme. Přidáme orestované kosti, zalijeme vodou a necháme společně převařit alespoň 1 hodinu.

Smržová omáčka ze skeletů kuřat
Suroviny: máslo 1 pol. lžíce, kořenová zelenina nakrájená najemno 4 pol. lžíce, najemno nakrájená šalotka 2 pol. lžíce, žampiony 4 ks, bílé víno 0,2 l, tymián, bobkový list, demiglace 0,1l, smetana 33% 0,2 l, smrž (čerstvý nebo sušený), sůl, pepř
Postup: Na másle orestujeme zeleninu, šalotku, žampiony a smrže. Přidáme koření a zalijeme vínem. Necháme svařit. Přidáme demiglace a smetanu. Převaříme a dochutíme. Hotovou omáčku přecedíme na předem uvařené (orestované) smrže a znovu dochutíme.

Tohle byl asi nejtěžší recept, vzhledem k tomu, že jsme dělali všechny tři jídla najednou, ani mi v tu chvíli nepřišlo, že se do něj dává tolik věcí. Křepelka chutnala moc dobře, stejně jako kaše, na smržích jsem si moc nepochutnala, ale určitě za to mohl fakt, že jsem toho přes den moc nesnědla a tam jsme začali jíst, až když bylo všechno dovařeno, takže někdy po deváté hodině (a to už mi žaludek plaval jak Titanic).

Mým favoritem se stala

Vepřová panenka s rozmarýnovou omáčkou a keňskými fazolkami

Suroviny: vepřová panenka 4ks, sůl, pepř, rozmarýn, olivový olej
Na rozmarýnovou omáčku: zbylé blány z masa, rozmarýn, šalotka, máslo, bílé víno, hladká mouka, kuřecí vývar, sůl, pepř
Na fazolky: keňské fazolky, pancheta, tymián, bílé váno

Postup: Maso očistíme a okořeníme solí, pepřem a rozmarýnem. Na pánvi rozpálíme olivový olej a maso opečeme po všech stranách. Dáme péct do trouby rozpálené na 180°C tak, aby na středu masa bylo 65-70°C.
Na rozmarýnovou omáčku: Na pánvi orestujeme zbylé blány, přidáme rozmarýn a nakrájenou šalotku. Vše důkladně orestujeme na másle, zalijeme bílým vínem a necháme vyvařit na tuk. Přidáme hladkou mouku, zarestujeme, zalijeme vývarem a necháme převařit. Omáčku přecedíme a dochutíme solí a pepřem.
Na fazolky: Fazolky očistíme a zabalíme do panchety. Vše dáme na pečící plech, přidáme tymián, zakápneme bílým vínem a pečeme v troubě rozehřáté na 200°C cca 10 min.

Tohle je zatím jediný recept, který jsem zkoušela i doma - akorát teda bez fazolek, ty jsme nesehnali. Bylo to dobrý, tak dobrý jako na kurzu sice ne, ale i tak to stálo za to. Bylo nám doporučeno kupovat máslo Prezident, kvalitativně se prý s českými nedá srovnávat a stojí asi o pět korun víc. Stejně tak smětana by měla být mezi 30-35%, jinak to není smetana.

Posledním na řadě byl

Flank steak s foie gras s madeirovou omáčkou

Suroviny: flank steak, olivový olej, foie gras, hladká mouka
Na madeirovou omáčku: máslo 1 pol. lžíce, kořenová zelenina nakrájená najemnou 5 pol. lžic, najemno nakrájená šalotka 2 pol. lžíce, žampiony 2 ks, červené víno 0,2l, tymián, bobkový list, drcený pepř 2 pol. lžíce, demiglace 0,1l, smetana 33% 0,2l, madeira 0,2l, sůl, pepř, foie gras špičky 0,1kg

Postup: Maso osolíme a opepříme. Na pánvi rozpálíme olivový olej a maso na něm po obou stranách opečeme. Dáme dopéct do trouby rozpálené na 70°C asi 45 min.
Foie gras nakrájíme na plátky po cca 40g, osolíme je a opepříme. Lehce posypeme hladkou moukou. Opečeme po obou stranách a ihned servírujeme.
Na madeirovou omáčku: Zeleninu, šalotku a žampiony orestujeme v kastrole na rozehřátém másle. Přidáme koření a zalijeme vínem. Necháme vařit. Přidáme demiglace, madeiru a smetanu, dochutíme solí a pepřem a necháme převařit. Přidáme foie gras, rozmixujeme a přecedíme.

Foie gras jsem chutnala poprvé a musím říct, že do pravýho gurmeta budu muset asi ještě dorůst, protože mi to teda vůbec nechutnalo. S játry jak je známe my sice nemají nic společnýho, ale zároveň mi spíš připomněly syrovej žloutek než pochoutku. Pro ty, kteří by je rádi ochutnali: dají se koupit např. v Makru mražené, prý jsou naprosto ok.

Pak jsou tu další ingredience, které člověk moc často nepoužívá (nebo aspoň já ne) - třeba demiglace - na www.demiglace.cz se dočtete, co že to vlastně je a rovnou si tam můžete i kelímek objednat, pokud se vám nechce doma vařit vlastní (jako třeba mně). A poslední v řadě je madeira - jak se dočtete, jde o dezertní polosuché víno, na první pohled vypadá jako portský, ale voní úplně jinak. Podle internetových obchodů vás vyjde láhev na něco málo přes 700,-.

Za mě můžu tenhle konkrétní kurz naprosto vřele doporučit - člověk nestačí zírat, čeho všeho je vlastně schopen ;-).

Proč neběhám

aneb jak dopadla celá slavná příprava na půlmaraton

Nejdřív se ozvalo koleno. To samý koleno jako na jaře - takže moje a pravý. Poslední výběh dle tréninkovýho plánu, nedělních 17 kilometrů, jsem absolvovala v mlze - jasně, vím, že je nesmysl běhat, když vás něco bolí, že si tím to zranění jenom zhoršíte, že je to hazardování s tím, že už si třebas nikdy přes kaluž neskočím, ale asi nějaká masochistická zvrhlá část mého já doufala, že to přejde, že to zlomím, že to dám.

No, nedala jsem.

Objednala jsem se ke sportovnímu ortopedovi. Diagnostikoval mi to samé, co jsem si diagnostikovala s internetem sama: zánět ve vnější šlaše, neběhat, ledovat plus nějaký další drahý procedúry, který jsem záhy utnula.

Protože.

Jedno (myslím že slunný?) středeční ráno jsem Tomovi máchala před odchodem do práce před obličejem použitým těhotenským testem a dožadovala se jeho názoru: "Co tam vidíš?" Můj muž si vzal tu plastovou věc do ruky, otočil ji spodní stranou nahoru a bezlestně se zeptal: "A co bych jako měl vidět?" Otočila jsem mu test v ruce. "Aha, a co jako?" - "No je pozitivní." - "Jako že jsi těhotná?" - "Vypadá to tak." - "A pak že to nepůjde!" A s tím odešel. Ehm. Takže jo, jsem těhotná.

V důsledku čehož: bliju jak smečka přivotrávených šakalů, tři týdny jsem nebyla schopná vylízt z postele (ještěže si to můžu dovolit), je mi zle - konstantně (i když teď už je to o něco lepší, což se projevuje třeba tím, že jsem schopná nějakou dobu sedět, aniž bych se musela následně podívat na dno záchodové mísy), přestávám se vejít do oblečení a strašně se lituju. Fňuk.

Ve čtvrtek jsem byla (opět) u doktorky. Nechala jsem si vytisknout obrázek z ultrazvuku. (Dám vám ho sem, protože vím, jak všichni ty bílý neidentifikovatelný fleky milují, haha)

Nastávající otec se na kousek papíru zadíval. "A ta koule vlevo to je hlava? Nebo je to ta houska?" Vážení, je to ta Houska (ehm, až teď jsem si představila, jak by nebohá Houska musel vypadat, kdyby "to vlevo" byla hlava... trochu jako želva?). Jestli se nic nepo*ere, měla by se k nám připojit v říjnu. A sakra :-).