Den osmý a den devátý - sobota a neděle 11. a 12.8.
Nějak strašně to uteklo. Mně se nechce domů. Haló? Slyší mě někdo? Mně se nechce domůůů... béé... nešlo by to třeba nějak zařídit, aby byly prázdniny o něco delší? Třeba... no... nekončný?
Hm.
Ticho.
Asi nešlo, co?
Tak jsme aspoň obě odpoledne vyrazili do bazénu, kde nám Madlenka předvedla, že její nepití je stejně iluzorní, jako podle některých náboženství tenhle svět, došli jsme se ještě naposledy projít, ulovili fotky neskutečně ofrklýho veverčáka Pizizubky, který svačil v krmítku u místní roubenky a ještě mi, když jsem na něm namířila objektiv, zapózoval.
(veverka se mi nechce nahrát, když na to nezapomenu, dodám důkaz místo slibů později...)
A pak už zbývalo jen uplácat svačinu na cestu, sbalit tu neskutečnou hromadu věcí, kterou jsme se přivezli a doufat, že nebude PN (=pekelná noc).
Den třináctý - pondělí 13.8.
Cesta domů, stejně jako všechny ostatní cesty domů, utíkala o poznání rychleji, než cesta tam. Je to takový zvláštní fenomén a zajímalo by mě, jestli to máte taky tak? Když se odněkud vracíte, přijde vám, že jste doma mnohem rychleji? (jestlipak někdo z průměrných čtyř čtenářů zareaguje?)... Tvrdě jsem ale podcenila Madlenčino jídlo na cestu a chudák hladovej zbouchala padesát kiláků před Prahou celej jogurt, aby ho ve chvíli, kdy jsme konečně zastavili před barákem a já ji vyndala ze sedačky, vyhodila elegantním obloukem ven. Takže jsme dědečkovi zaprasili auto navíc i natrávenou hollandií a opět se potvrdilo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Taťka přivezl fabku a Čestíka a v lehce pozvraceném autě si odvezl mamku . Mě čekala akorát šílená hromada tašek, ze kterých se vyvalila ještě šílenější hromada špinavýho prádla a když jsem tak přehlídla byt, pochopila jsem, proč mamka po dovolených vždycky říkala, že to bylo krásný a je to jako by nikde ani nebyla.
Někam bych jela.
Už jsem nějak moc dlouho na jednom místě ;-)
Nějak strašně to uteklo. Mně se nechce domů. Haló? Slyší mě někdo? Mně se nechce domůůů... béé... nešlo by to třeba nějak zařídit, aby byly prázdniny o něco delší? Třeba... no... nekončný?
Hm.
Ticho.
Asi nešlo, co?
Tak jsme aspoň obě odpoledne vyrazili do bazénu, kde nám Madlenka předvedla, že její nepití je stejně iluzorní, jako podle některých náboženství tenhle svět, došli jsme se ještě naposledy projít, ulovili fotky neskutečně ofrklýho veverčáka Pizizubky, který svačil v krmítku u místní roubenky a ještě mi, když jsem na něm namířila objektiv, zapózoval.
A pak už zbývalo jen uplácat svačinu na cestu, sbalit tu neskutečnou hromadu věcí, kterou jsme se přivezli a doufat, že nebude PN (=pekelná noc).
Den třináctý - pondělí 13.8.
Cesta domů, stejně jako všechny ostatní cesty domů, utíkala o poznání rychleji, než cesta tam. Je to takový zvláštní fenomén a zajímalo by mě, jestli to máte taky tak? Když se odněkud vracíte, přijde vám, že jste doma mnohem rychleji? (jestlipak někdo z průměrných čtyř čtenářů zareaguje?)... Tvrdě jsem ale podcenila Madlenčino jídlo na cestu a chudák hladovej zbouchala padesát kiláků před Prahou celej jogurt, aby ho ve chvíli, kdy jsme konečně zastavili před barákem a já ji vyndala ze sedačky, vyhodila elegantním obloukem ven. Takže jsme dědečkovi zaprasili auto navíc i natrávenou hollandií a opět se potvrdilo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Taťka přivezl fabku a Čestíka a v lehce pozvraceném autě si odvezl mamku . Mě čekala akorát šílená hromada tašek, ze kterých se vyvalila ještě šílenější hromada špinavýho prádla a když jsem tak přehlídla byt, pochopila jsem, proč mamka po dovolených vždycky říkala, že to bylo krásný a je to jako by nikde ani nebyla.
Někam bych jela.
Už jsem nějak moc dlouho na jednom místě ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat