Před pár týdny se ozvali moji osobní Tarahumarové, jestli s nimi nechci běžet 1500 m štafetu. Sice to bylo večer, patnáctistovka opravdu nikdy nebyla moje doména a navíc v čase, který kolidoval s Madlenčinými lázeňskými procedurami, ale některé nabídky se prostě neodmítají. Nejen, že se mi pár dní před akcí A rozpadly Bikily, ale aby tý radosti naráz nebylo dost, den předem jsem vyprala Classicy, co v nich normálně chodím a přechodně jsem v nich i běhala, abych tam nebyla za vidláka s tunama bahna na botech a co se nestane? Rozlepily se na obou botech z vnější strany.
Takže ve středu před závodem jsme si udělali hromadný výlet do Jindříšský, kde jsem kromě reklamace classiců řešila, co pro mě teda za boty, když jsem na jedenácti stech kilákách bikily prošoupala na kost... Nakonec jsem ozkoušela a okamžitě se bláznivě zamilovala do Seeyů. Jsou nádherný, jako peříčko, parádně sedí...
Ehm...
Poslední tvrzení začalo brát za svý už cestou z parkoviště na Letnou. Nepříjemně mě dřel šev na levým palci. Kdybych věděla... Každopádně závod byl v zásadě zábava, kdybych nebyla želva, co to zbytku zkazí, bylo by to ještě lepší. Běželi jsme v prvním chumlu, já - protože jsem přece největší hvězda, ehm - jako poslední (Honza se dušoval, že ho ani nenapadlo, že pořadí, v jakým zadá naše jména, bude i pořadím konečným... vzhledem k mému výsledku mu to i věřím ;-)), smrtonosným časem 7:23 jsem se sice vybičovala na maximum a poprvý v životě bych možná neměla z patnáctistovky za čtyři, ale i tak to stačilo maximálně tak na to, aby se celá naše squadra umístila v polovině výsledkový listiny. Zázemí bylo parádní, velká pochvala pro Nike - pití, občerstvění, fandítka (Mádě se moc líbí), poprvý v životě i zábavný moderátor - v zásadě hodně povedená promo akce na zářijový We Run Prague (kam jsem se teda přihlásila, což už jsem asi psala...). Palec nahoru.
O víkendu jsme oslavili Madlenčin první svátek. Páni, moje malinkatý miminko je oslavenec. První svátky se už neopakují. Dostala krásný dárky, za který ještě jednou moc děkujeme.
Ten samý víkend jsem zjistila, že levý palec je sranda oproti tomu, co mi provedly seeyi se zbytkama nohou. Odřený achillovky zastínily servaný puchejře na vnitřní straně nohou v místech, kde je na botě našitý utahovací pásek. Ve středu večer, když jsem je přinesla domu v podstatě brand new a uběhnuto měly těch 1500m, jsem si hledala nějaký recenze. Jedna z nich mluvila o massive blisters přesně v těhle místech. To jsem nad tím ještě vrtěla hlavou, jak sakra můžou takhle pohodlný boty dělat něco takovýho? Snadno. Stačí v nich uběhnout víc jak pět kiláků... Malý puchejřky se udělaly po prvním 13km okruhu u přehrady, další desítka jim trochu pomohla. V neděli jsme se oblepila dvojitou vrstvou s tím, že buď prasknou a bude to bolet nebo ne a bude to ok. Nebolelo to do 16 km... cesta zpátky už stejně jinudy nevedla, tak to bylo holt na krev a to doslova. Že mám pravou botu rudou jak prvomájový mávátko jsem si všimla, až když jsem se šinula přes železňák domů s úsměvem šťastnýho debila a časem 2:04:48 na 21 125 m (což je o deset minut rychlejší než na konci dubna, pro chrty, co to chrtí pod 1:50 jen to fikne). Od tý doby si lížu rány.
Ve středu jsem zkusila vyběhnout v dešti, náplasti odpadly, krev netekla, ale žádnej extra zážitek to nebyl. Nicméně i přes to všechno jsem masochisticky ze seeyů nadšená.
Kdyby nedělaly krvavý puchejře, jsou to úžasný boty. Díky zatím nejtenčí vibramový podrážce cítíte terén pod chodidly ještě o chlup líp, jsou lehoučky a rychlý. Zároveň mi přijde, že neodpustí vůbec nic - poprvé po hodně dlouhý době mě bolely chodidla a lejtka. Nepřestávám doufat, že jen co se puchejře zahojí, nový se už neudělají a já nebudu muset experimentovat s náplastma a druhý poloviny výběhů trpět. Byla by to škoda.
Madlence bylo devět měsíců. Z miminečka je velká holka, která kromě všeho, co jsem už psala, umí udělat indiána a zjevně z ní bude velká bubenice (což našim drahým sousedkám přeju z celého svého milujícího srdce). A taky se skamarádila s nočníkem. Nikdy jsem nechápala, co je na hovně v plastový nádobě tak úchvatnýho. Když ho tam udělalo moje dítě, pýchou jsem pukala ve švech. Tomu říkám životní evoluce!
Takže ve středu před závodem jsme si udělali hromadný výlet do Jindříšský, kde jsem kromě reklamace classiců řešila, co pro mě teda za boty, když jsem na jedenácti stech kilákách bikily prošoupala na kost... Nakonec jsem ozkoušela a okamžitě se bláznivě zamilovala do Seeyů. Jsou nádherný, jako peříčko, parádně sedí...
Ehm...
Poslední tvrzení začalo brát za svý už cestou z parkoviště na Letnou. Nepříjemně mě dřel šev na levým palci. Kdybych věděla... Každopádně závod byl v zásadě zábava, kdybych nebyla želva, co to zbytku zkazí, bylo by to ještě lepší. Běželi jsme v prvním chumlu, já - protože jsem přece největší hvězda, ehm - jako poslední (Honza se dušoval, že ho ani nenapadlo, že pořadí, v jakým zadá naše jména, bude i pořadím konečným... vzhledem k mému výsledku mu to i věřím ;-)), smrtonosným časem 7:23 jsem se sice vybičovala na maximum a poprvý v životě bych možná neměla z patnáctistovky za čtyři, ale i tak to stačilo maximálně tak na to, aby se celá naše squadra umístila v polovině výsledkový listiny. Zázemí bylo parádní, velká pochvala pro Nike - pití, občerstvění, fandítka (Mádě se moc líbí), poprvý v životě i zábavný moderátor - v zásadě hodně povedená promo akce na zářijový We Run Prague (kam jsem se teda přihlásila, což už jsem asi psala...). Palec nahoru.
O víkendu jsme oslavili Madlenčin první svátek. Páni, moje malinkatý miminko je oslavenec. První svátky se už neopakují. Dostala krásný dárky, za který ještě jednou moc děkujeme.
Ten samý víkend jsem zjistila, že levý palec je sranda oproti tomu, co mi provedly seeyi se zbytkama nohou. Odřený achillovky zastínily servaný puchejře na vnitřní straně nohou v místech, kde je na botě našitý utahovací pásek. Ve středu večer, když jsem je přinesla domu v podstatě brand new a uběhnuto měly těch 1500m, jsem si hledala nějaký recenze. Jedna z nich mluvila o massive blisters přesně v těhle místech. To jsem nad tím ještě vrtěla hlavou, jak sakra můžou takhle pohodlný boty dělat něco takovýho? Snadno. Stačí v nich uběhnout víc jak pět kiláků... Malý puchejřky se udělaly po prvním 13km okruhu u přehrady, další desítka jim trochu pomohla. V neděli jsme se oblepila dvojitou vrstvou s tím, že buď prasknou a bude to bolet nebo ne a bude to ok. Nebolelo to do 16 km... cesta zpátky už stejně jinudy nevedla, tak to bylo holt na krev a to doslova. Že mám pravou botu rudou jak prvomájový mávátko jsem si všimla, až když jsem se šinula přes železňák domů s úsměvem šťastnýho debila a časem 2:04:48 na 21 125 m (což je o deset minut rychlejší než na konci dubna, pro chrty, co to chrtí pod 1:50 jen to fikne). Od tý doby si lížu rány.
 |
| Fotek zrasovaných nohou není nikdy dost... |
Ve středu jsem zkusila vyběhnout v dešti, náplasti odpadly, krev netekla, ale žádnej extra zážitek to nebyl. Nicméně i přes to všechno jsem masochisticky ze seeyů nadšená.
Madlence bylo devět měsíců. Z miminečka je velká holka, která kromě všeho, co jsem už psala, umí udělat indiána a zjevně z ní bude velká bubenice (což našim drahým sousedkám přeju z celého svého milujícího srdce). A taky se skamarádila s nočníkem. Nikdy jsem nechápala, co je na hovně v plastový nádobě tak úchvatnýho. Když ho tam udělalo moje dítě, pýchou jsem pukala ve švech. Tomu říkám životní evoluce!
