Před dvěma lety jsem vyrazila na desetikilometrovou trať plná optimismu a přesvědčení, že stačí, když jsem schopná desítku uběhnout, a pak už to bude přeci jen o vůli. Má ty naivito! Trať mi ruku v ruce s teplotama přes třicet krutě nafackovala a ukázala, že jen chtít občas nestačí.
Vloni jsem běžet nemohla. Kromě drobnýho detailu v podobě dvaceticentimetrovýho mimina v pupku, jsme byli tou dobou v Norsku, dál netřeba rozebírat.
Prostor na očištění mýho (jak jinak než dobrýho :-) běžeckýho jména jsem tudíž dostala až včera. O patřičné nervozitě jsem už psala. Ráno jsem nachystala všechno potřebný, mamka se naučila dávat do auta Mádinu autosedačku a já se těšila na hromadný výlet v hujerovským duchu. Madlenka se rozhodla, že ufuněnou matku vidět nepotřebuje a radši dospí, co v noci probulela a pročuměla. Vyrazili sme teda s Tomem sami, taťka s Alčou se objevili posléze (Vojtíšek dospěl ke stejnýmu rozhodnutí jako Madlenka a taktéž absentoval).
Při zběžným okouknutí spoluběžců jsem se zhrozila, že by se předloňský fiasko mohlo snadno opakovat. Kolem nás se protahovali, převlíkali, bavili se nebo jen tak posedávali houfy chrtů a chrtic. Chvíli před během startoval na jezeře zázemím výrazně líp vybavený závod dračích lodí. Jeho moderátor toho běžeckýho velmi snadno překřičel, navíc propozice poběží se skoro rovně, pak doprava, doleva, doprava, doprava, doprava do kopečka a doprava, kde se budete držet vlevo, kolem kuželu a zpátky, mě notně mátly i při třetím opakování (je veřejným tajemstvím, že si dodnes pletu levou a pravou, v kombinaci s vykojeným mozkem se není čemu divit).
Nu což, usoudila jsem, že při prvním kole mi snad všichni neutečou, a pak už budu přinejhorším vědět kudy.
Běžci se kolem čtvrt na jedenáct začali houfovat na startu. Šla jsem se teda houfovat s nima. Vedle mě se objevila moje bývalá spolužačka ze základky, Markéta, se kterou jsem se viděla naposledy na maturiťáku. Svět je malej a ten běžeckej zjevně ještě menší (vloni běžel tenhle závod podle výsledkový listiny i bývalý majitel našeho bytu ;-).
V půl bylo odstartováno. První kolo se běželo parádně. Minuli jsme ohrady s koňma (udělala jsem si v duchu poznámku, že tam musíme vzít Madlenku, protože byli opravdu nádherný), doběhli k Labi, na elektrárnu a k proklatému kuželu (cesta k němu a od něj na start byla nejhorší část trati). Sluníčko pařilo, chrti dusali kdesi v dálce přede mnou a já se předbíhala s pánem, který mi nakonec ve třetím kole utekl. To už jsem fakt nemohla, poprvý mě píchalo v boku jako blázen(s tím se většinou musím popasovat kolem čtvrtýho kilometru než se mi srovná dýchání) a když mi taťka podával flašku s vodou (proti mému očekávání na trati občerstvení nebylo - před dvěma lety stál stopro kousek za starotvní čárou stoleček s pitím), zvládla jsem akorát zakňučet, že uz nemůžu, že to nedám... do osmýho kilometru se mi totiž běželo v zásadě krásně, pak to najednou přestalo jít. Zpomalila jsem o víc jak půl minutu na kilometr a přidat nešlo a nešlo. Nakonec mi kromě pána, který mi přišel v cíli pogratulovat (neopomněl dodat, že jsem ho měla předběhnout, když jsem o tolik mladší), předběhla i Markéta, ale poslední jsem nebyla :-).
Hodinky, jak je jejich dobrým zvykem, v cíli odmítly reagovat a vypnout se mi je podařilo až později. Oficiální čas ještě není k dispozici, ale podle všeho by neměl být víc jak 54:36. Což je oproti předloňské hodině dvanácti solidní zlepšení :-).
Jako velký mínus organizace jšem vnímala cyklisty, chodce a bruslaře, kteří se vesle motali po trase a vůbec jim to nebylo blbý...
V cíli za mnou kromě onoho pána přišel i Jura z Běhej, se kterým jsme si před závodem psali, a který to zvládl za dvaapedasát minut a pár drobných. Úžasný výsledek!
Chvílema, když už jsem nemohla, jsem si říkala, proč to proboha dělám? O co mi jde? Slibovala jsem si, že už na žadný závod nepůjdu, že tohle nemám zapotřebí...
Zjevně mám, protože příští neděli mě čeká pětikilometrový ženský běh v Káraným, pětku jsem jěstě neběžela, ráda bych se pokusila o čas pod 26, tak jsem na sebe zvědavá. Přinejhorším si střihnu za rok další reparát!
